15. březen 1939 – triumf hákového kříže

Toho dne v časných ranních hodinách překročila německá vojska hranice zbytků tzv. druhé Česko-slovenské republiky, která si svou samostatnost po mnichovské konferenci čtyř stěžejních evropských mocností ze září předchozího roku udržovala již víceméně ze setrvačnosti a z milosti nacistické Třetí říše. V těch osudových hodinách 15. března 1939 (zanedlouho tomu bude 70 let), se dovršila tragédie českého národa, který nechala Anglie s Francií napospas Hitlerovi.

Z Čech a Moravy se stal německý protektorát, jenž měl být po válce připojen k Německu jako jeho integrální součást s tím, že značná část českého obyvatelstva byla předurčena k vyhlazení nebo k deportacím na východ… Co všechno následovalo, dnes víme či můžeme vědět, pokud alespoň trochu chceme. Cesta k životu ve svobodě ale vůbec nebyla jednoduchá. Vždy bychom proto měli vycházet z historických zkušeností, spojovat, přemýšlet a především nezapomínat.

Osudový Mnichov
Všechno to začalo mezinárodní mnichovskou konferencí, která se uskutečnila v noci z 29. na 30. září 1938, kde se Anglie, Francie, Itálie a Německo dohodly bez české spoluúčasti na odstoupení téměř třetiny území Československé republiky hitlerovské Třetí říši. V podstatě šlo o mezinárodní spiknutí proti demokratickému suverénnímu státu, který již více než půl roku čelil odboji silné německé menšiny, vedeném Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (SdP), usilující nejprve o autonomní statut pro sudetoněmecké pohraničí a posléze o jeho přímé začlenění k Německu.
Sudetoněmecké nacifikované protičeské hnutí bylo napojené na Hitlerovu Třetí říši jako jeho pátá kolona a mělo za úkol vyvolat v českém pohraničí nepokoje s cílem provést zde protistátní puč s německou vojenskou intervencí. Tento cíl se však SdP splnit nepodařilo, a proto začal Hitler Československu vyhrožovat válkou, která by ovšem vzhledem ke spojeneckým bezpečnostním vazbám ohrožené republiky s Francií znamenala s největší pravděpodobností celoevropský válečný konflikt.
Francie s Anglií se však takového konfliktu bály a jejich vlády daly přednost vyjednávání a usmiřování Hitlera. Politikové západních demokratických mocností byli ochotni v případě vypuknutí této války nechat Československo na holičkách. Jejich diplomacie se vůči československé vládě i prezidentu Benešovi nesla ve znamení soustavného nátlaku na Prahu, aby sudetským Němcům i Hitlerovi bylo vyhověno ve všech jejich požadavcích, a tím se odvrátila hrozba vojenského konfliktu. Přitom v případě francouzské pomoci Československu by se německá agrese pravděpodobně rychle zhroutila a v samotném Německu by zřejmě došlo i ke svržení nacistické vlády vojenským pučem, který byl v roce 1938 německou generalitou pro každý případ připravován. Ale to už jsou jen spekulace.
Celá tato mocensko-politická zápletka koncem září 1938 vyústila v konferenci hlavních mocností, zainteresovaných do řešení „československé otázky“, která znamenala dohodu o územní dezintegraci Československa a s ní spojené ultimátum k odstoupení sudetoněmeckého pohraničí Hitlerovi. A protože nezbýval čas na nějaké další průtahy, nebo už bezprostředně hrozila německá agrese, vzal tehdejší prezident Edvard Beneš na svá bedra klíčové rozhodnutí o přijetí tohoto ultimáta i mnichovské dohody. Věděl, že v opačném případě by republika čelila v izolaci mnohonásobně silnějšímu protivníkovi, proti kterému by se bez svých západních spojenců nemohla ubránit. Francie s Anglií jasně proklamovaly, že do případné německo-československé války nehodlají zasahovat, což se rovnalo zradě, nemající dosud v dějinách 20. století obdoby. Tak zanikla první Československá republika, jeden z nejdemokratičtějších států v Evropě a vznikla tzv. druhá republika v nových hranicích, určených po Mnichově spikleneckými mocnostmi.

Více najdete v Generaci 01/2009.