Blanka a Jan Lormanovi:
Na každý problém máme instituce, jenom nemáme instituci na normální život…
Dvacet let. Druhé kulaté narozeniny jsou pro dvacátníka důvodem k bujaré oslavě, zpátky není příliš co bilancovat. Slaví-li stejné jubileum organizace, má za sebou mnoho zkušeností a tvrdé práce, jinak by se gratulací nedožila. V říjnu letošního roku to bude dvacet let od chvíle, kdy se manželé BLANKA a JAN LORMANOVI rozhodli začít měnit pohled na život starší generace v rámci projektu, který dostal jméno ŽIVOT 90.
Pojďme se nyní společně podívat, jaké byly začátky, co se za dvacet let změnilo, jak se daří profesionální organizaci v současnosti, nahlédněme i do plánů pro nejbližší budoucnost. O ŽIVOTě 90 a jeho aktivitách vás informujeme průběžně, v letošních dosavadních číslech Generace jsme se pokusili shrnout nejdůležitější okamžiky z jeho historie. Když jsme natáčeli toto povídání, správně jsme tušili, že to nebude lehký úkol – na pořádné ohlédnutí by nám totiž nestačil celý ročník… Přesto vás zveme aspoň za trochu pootevřená vrátka.
Jak se skládaly myšlenky
Jan Lorman: Jedním z prvních impulzů byla posezení u nás na chalupě pod stoletou hruškou. Možná nás „naváděl“ letitý strom, ale s naším kamarádem, psychologem a známým gerontologem doktorem Miroslavem Cuhrou jsme si povídali o stáří, které jsme si tehdy představovali tak, jako každý mladý člověk. On nám vysvětloval, jaké jsou fáze lidského života. Stáří označoval jako akceptaci, jakési přijímání, harmonizaci člověka se světem.
Naši chalupu jsme občas vyměnili za Cuhrovu. Právě tam jsme se také připravovali na to, že pojedu do Paříže, kam dostal Mirek Cuhra pozvání. Protože ale neuměl francouzsky, požádal mě, abych jel za něho. Jednalo se o kongres dobrovolníků v Paříži, jmenoval se La vie 90, tedy jinými slovy Život 90. Tam mně doslova učaroval člověk, který nedávno zemřel. Jmenoval se abbé Pierre. Vnímám ho jako celosvětově nedoceněného génia, ale v Paříži se na žebříčku popularity střídal na prvním a druhém místě s fotbalistou Zinedine Zidanem, což je u nás něco těžko představitelného. Tento člověk pomáhal chudákům, založil například Emauzy. Právě on vytvořil duchovní rámec zmiňované konference. Jinak se za řečnickým pultem střídaly dámy, které vykonávaly dobrovolnictví takříkajíc z nudy.
Abbé Pierre přišel s nosnou myšlenku, kterou jsme přijali za svou. Dali jsme ji jako věno našemu ŽIVOTu 90. Abbé zpočátku dával lidem po válce almužnu ze svých prostředků. Pak s tím přestal a začal jim nabízet místo: Koupil pozemek za Paříží a lidem řekl: „Tady máte kousek země, na něm si postavte svoje obydlí.“ Lidé si na své budoucí bydliště sháněli peníze tím, že probírali a čistili pařížské sklepy a půdy. Předměty upravovali a nosili do jakéhosi obrovského second handu, a tak vznikli „hadráři z Emauz“. Pojem, který byl zfilmován a našel i knižní zpracování. A o čem vlastně je? Abbé přestával dávat lidem almužnu a začal jim dávat novou šanci. Právě TO je ono podstatné! A velmi podstatné to bylo také od počátku pro ŽIVOT 90. Nikoliv chodit a říkat: „Já chci peníze“, ale „Chtěl bych se uplatnit.“ Stáří je obdobím, kdy se skutečně většina lidí trápí tím, že není k užitku, že ztrácí význam pro druhé. Lidé často nevidí východisko a v podstatě neumějí ani darovat. Darovat někomu cokoliv – to neznamená darovat peníze, ale stačí třeba pohlazení, úsměv. A ty můžeme rozdávat všichni. Když druhý přijme, obohatí nás. Toť abbé Pierre.
Blanka Lormanová: Doktora Cuhru bych přece jen zmínila ještě jednou. Byl mimo jiné též vynikajícím psychologem, který měl obrovské výsledky u pacientů v léčbě rakoviny. A všude jej provázela neuvěřitelná lidskost.
Jan Lorman: Začátků bylo vlastně několik. Ještě předtím jsem pojal nápad, že je potřeba učit se cizí jazyky, které jsem do té doby zanedbával. Rozhodl jsem se, že začnu němčinou. A nenapadlo mě nic lepšího, než že si na stánku koupím vídeňský Kurier a budu se s ním lopotit. To se samozřejmě neosvědčilo, ale stalo se něco úplně jiného. Ve středečním vydání Kurieru vycházela stránka pod hlavičkou Senior aktuelle. V ní byly vždy zprávy o tom, jak se senioři v Rakousku mají, co dělají, jaké programy mohou využívat a podobně. Našli jsme tak další kamínek do mozaiky. A protože jsme zrovna žili ve zvláštní neopakovatelné době, kdy bylo vše v pohybu, rozhodli jsme se, že si pronajmeme některé z kin. Pražský filmový podnik je tehdy zrovna rozprodával…
Více najdete v Generaci č. 5/2010.