Bořivoj Navrátil: NIKDY NIC NEDÉMONIZUJI...
Herce Bořivoje Navrátila jsem si všimla poprvé, když mi bylo asi deset let. Nevím už přesně, zda to bylo v divadle nebo v televizi, ale jedno vím jistě: Měl naprosto holou hlavu stejně jako zpěvák Karel Hála nebo Yul Brynner v Sedmi statečných. Od té chvíle jako by se zastavil čas – vůbec se nemění. Od chvíle našeho setkání je mi jasné, že tvrzení o tom, že muži nestárnou, je pravdivé. V případě Bořivoje Navrátila to rozhodně platí.
Samozřejmě přišla řeč i na podstatu našeho tvrzení, ale hovořili jsme především o jeho životě a profesi, a to od začátků až k poslední filmové roli ve snímku, který nedávno přišel do kin – „Maharal – Tajemství talismanu“.
Jako sotva čtyřletý klučina jste přišel o oba rodiče. Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství a kdo vám pomohl na startu herecké profese?
Maminka zemřela na tuberkulózu, tatínek se nedokázal s její ztrátou vypořádat a zvolil si předčasně tragický odchod ze života. V té chvíli nade mnou i nad mým o málo starším bratrem visel „Damoklův meč“ v podobě sirotčince. Vzpomínám si, jak jsme seděli v předsíni, zatímco za dveřmi pokoje rozhodovali příbuzní o našem osudu, kdo si vezme mě, kdo bratra... Nakonec vše vyřešila tatínkova mladší sestra, teta Marie. Všechny příbuzné vyhnala s tím, že si nás nechá oba. Teprve s odstupem času jsem docenil, kolik lásky a statečnosti musela mít. Vždy právě čekala své druhé dítě, začínala válka – a bylo jí 28 let! Plně nám se strýcem nahradili rodiče. Žádnou citovou újmu jsme nepocítili. Vyrůstali jsme v harmonické rodině. I když to bylo často náročné, umožnili nám oběma vystudovat vysokou školu. Jejich zásluhou mám vzpomínky na dětství hezké. Až do konce svých dnů nám byli spolehlivými rádci. Naše láska byla vzájemná.
Vaše cesta k divadlu vedla z obchodní akademie, proč jste si vybral zrovna tuto školu?
Tehdy teta se strýcem trvali na tom, abych studiem střední školy získal nějakou kvalifikaci, proto jsem na akademii přešel po kvartě jihlavského gymnázia. K ničemu jsem totiž nejevil nijak zvláštní talent, a když jsem nahlas vyslovil, že bych rád k divadlu, všichni se mi smáli. Tak jsem se zdokonaloval v těsnopisu a psaní na stroji, což se mi moc líbilo, dokonce jsem vyhrál i několik krajských soutěží. Považoval jsem to za svá zadní vrátka, kdyby se něco stalo… Navíc jsem si stenozáznamy i psaním přivydělával při studiu a pomáhal tím tetě hlavně v době, kdy byl strýček v padesátých letech dva roky vězněn v Jáchymově. Vzpomínám si, jak přijel do Jihlavy tehdejší předseda vlády Fierlinger a s kolegy jsme stenografovali jeho projev. Jenomže jsme někde zašantročili celých pět minut jeho proslovu, tak jsme si to vymysleli. Druhý den byla právě tato pasáž citovaná ve všech novinách a my z toho měli velkou legraci.
Jinak jsem během každé volné chvilky navštěvoval všechny spolky, kde se rýsovala naděje ke spáchání divadelního představení.
Více najdete v Generaci 3/2007