ABC nemusí být jen začátkem abecedy…
Na základní škole jsme měli hodně sportovních a kulturních aktivit. Velký zájem byl o členství v Klubu mladých diváků, kde jsem nemohla chybět. Díky tomu jsem viděla spoustu nádherných představení, a tím pádem i výkony tehdejších herců, kteří dnes patří ke zlatému fondu této profese. Často jsme navštěvovali Městská divadla pražská, proto nikdy nezapomenu například na představení Řek Zorba, Dva šlechtici z Verony, Rozhodně správná koupel, Kotevní náměstí nebo Čokoládový hrdina, ve kterých vystupoval můj oblíbený divadelní herec, známý tehdy už i z televize a filmu, PETR KOSTKA. Občas se s ním objevila na scéně zajímavá a krásná herečka s exotikou vonícím jménem CARMEN MAYEROVÁ. Nakonec je i v soukromí svedl osud na společnou cestu, po které už jdou ruku v ruce čtyři desítky let.
To vše bylo důvodem, abychom si s nimi popovídali o jejich profesi i o životě, jehož součástí jsou čtyři dcery, šest vnoučat a dokonce už i dvě pravnoučata.
Geny, ale i výchova a prostředí lidi formuje
Petr Kostka měl k divadlu nakročeno snad odjakživa vzhledem ke svým kořenům, vždyť spatřil světlo světa na divadelní štaci v Říčanech u Prahy, kde se narodil do slavného divadelního rodu: „Herci byli moji rodiče, otec Jiří Kostka a maminka Františka Skálová-Wintrová, ale herecká historie rodu se začala psát ještě o sto let dříve, kdy v roce 1834 založil svou divadelní společnost můj pradědeček Hynek Mušek – můj tatínek byl synem jedné z jeho dcer,“ přibližuje genetickou podstatu své profese. Když se ale na konci základní školy rozhodoval, kam zamíří dál, vybral si Vyšší hospodářskou školu v Plzni, teprve až po maturitě se rozhodl pro divadlo a přihlásil se na DAMU.
Rodiče Carmen Mayerové sice nebyli s divadlem spojení, ale byli velmi múzičtí. „Táta byl akademický malíř a velký milovník opery, ne náhodou se moje sestra jmenuje Aida, a já jsem dostala jméno podle hrdinky Bizetovy opery a operní árie nás provázely po celé dětství. Maminka nádherně zpívala a milovala vážnou hudbu, knihy. Oba mě velmi podporovali ve hře na klavír, chodila jsem do baletu a už od dvanácti let jsem hrála v oblastním divadle v Trutnově. Tehdy si mě vyhlídli pro dětskou roli a u rodičů jsem našla velké pochopení a podporu, často byli totiž diváky mých domácích dětských programů. Dělala jsem si pro ně choreografii, tančila v nich a zpívala, maminka mi šila kostýmy – to byl můj přirozený svět,“ vzpomíná Carmen Mayerová na múzickou atmosféru svého dětství, kdy ještě netušila, že už v šestnácti z ní bude divadelní elévka v královéhradeckém divadle.
„Až po letech jsem zjistila, že můj vlastní otec zemřel ještě předtím, než jsem se narodila, proto dobře vím, že nejsou pro budoucí profesi vždy důležité jen geny, ale i výchova a prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, to ho formuje,“ říká k tomu Carmen Mayerová.
Přestože byla žákyní se samými jedničkami, na střední školu se dostali spolužáci, které doučovala. Její maminka byla cizinka, pocházela ze španělského ostrova Mallorca, otec měl svobodné povolání, to nebyl správný třídní původ pro středoškolská studia, ale spíš podezřelé okolnosti. Při úvahách nad tím, co tedy bude dělat, ji napadlo stát se herečkou. Vypravila se proto do Hradce Králové za spřízněnou duší, Pravošem Nebeským, někdejším ředitelem trutnovského divadla, které už bylo tehdy zrušené, proto působil jako režisér v Hradci. „Požádala jsem ho o radu, zda bych nemohla být herečkou. Doporučil mi oslovit přímo Milana Páska, divadelního ředitele. Být o něco starší, asi bych neměla kuráž zaklepat na jeho dveře. Když se zeptal co umím, popravdě jsem musela říct, že vlastně nic, ale že bych chtěla hrát divadlo. Možná jsem ho zaskočila, tak mi doporučil, ať si připravím nějaký monolog a za týden ať se přijedu předvést umělecké radě. A já přijela. Zazpívala jsem, zatančila, zahrála připravené scénky a oni mě přijali za elévku. Rázem jsem se dostala mezi skutečné umělce, kteří mě ale vůbec nepřehlíželi, naopak se mě ujali a ochotně, od základu mě zasvěcovali do herecké profese. Za hodně vděčím své »divadelní mámě« Jarmile Cmíralové, která se mi věnovala po řemeslné stránce jako herečka, asistentka režie i hlasová poradkyně. Učila mě správně mluvit, správně dýchat, role pak přišly,“ vzpomíná na své začátky u divadla Carmen Mayerová.
Více najdete v Generaci 4/2011.