Čas předvánoční a Vánoce
tak, jak je prožívali naši předkové

Než nastal ten báječný a svým způsobem tajemný vánoční čas, byl našimi předky slaven křesťanský svátek, vycházející z kořenů pohanských zvyklostí, kterým se stalo vzpomínání na nežijící předky. Tradice, dodržovaná v hojné míře dodnes, se nazývá vzpomínka na všechny věrné zesnulé či památka zesnulých – Dušičky (2. 11.), kterým předcházel svátek Všech svatých, což byla vzpomínka na ty, kteří položili život za křesťanskou víru. Dodnes jsou Dušičky považovány za jeden z nejrozšířenějších lidových svátků a vzpomínka na zesnulé stále patří k našemu životu, který ne­ovlivnil ani současný trend, ani rychlý životní styl.

Vraťme se dnes v první části našeho vánočního zastavení ještě zpět do listopadových dnů, o nichž jsme si povídali v minulém čísle. Jsou přece jen jakýmsi předmostím nadcházející slavnostní atmosféry.

Klábosení na dračkách

Měsíc listopad byl také měsícem nejrůznějších lidových aktivit. Po skončení polních prací se chodilo na „dračky“, tedy dralo se peří. Je to tradice, kterou dnešní mladí lidé už neznají, a kdo ví, možná o dost přicházejí. Hospodyňky usedly kolem stolu, před sebou kupičku peroutek, která se rychle měnila v další, už čistého nadýchaného peří. Povídalo se o všem možném i nemožném, čas jako kdyby se zastavil. Jediným příkazem pro nezbedná dítky bylo: „V žádném případě neběhat a hlavně nefoukat!“ Dralo se především husí peří a k husám se při draní také vztahovalo nejvíce pověr. Pokud se např. nepodařilo sedrat všechno na ten večer donesené peří, mělo to znamenat, že se hospodyni nepovedou housata. Když přišel do stavení, kde se dralo peří (strhávaly se krajní části peříček, nahoře zbyl vějířek – tzv. pápěří) nějaký host, musel několik peříček také sedrat, aby bylo zachováno štěstí při chovu hus. Pápěří se dávalo zvlášť a hospodyně z nich dělaly tzv. pápěrnice – tvrdší polštářky na židle nebo je dávaly na postel pod polštáře. Ženu, která by překročila pápěří, by podle pověry začaly bolet zuby nebo hlava. Dralo se každý den mimo sobotu. Věřilo se, kromě jiného, že při sobotním draní se ve stavení rozmnoží dotěrný hmyz. Při práci se vypravovaly pohádky, dávaly se hádanky, zpívalo se a všichni zúčastnění se dobře bavili. Poslední draní se nazývalo „doderky“ a jejich součástí bylo pohoštění, které připravila hospodyně jako odměnu za pomoc. Na „dračky“ se chodilo po jednotlivých domech, čili kde bylo potřeba a kam byly ženy nebo dívky na tuto práci pozvány. Někde platilo, že se peří dralo do svátku sv. Martina (11. 11.), protože potom již následovala další společná práce, a tou bylo předení (přástky). Ale v místech, kde se nepředlo, se peří dralo třeba celou zimu.

Svatomartinské slavnosti

Svátek sv. Martina byl považován za začátek zimy, v tento den zpravidla napadl první sníh. Hospodyně připravily k hostině tzv. „martinskou husu“ a napekly martinské rohlíky. V listopadu končily svatby, posvícení a také taneční zábavy. Dodnes se konají tzv. kateřinské zábavy (25. 11.), které oddělují lidové veselí od dnů přicházejícího adventu. Ten začínal 30. listopadu na svátek sv. Ondřeje a trval čtyři týdny. Bylo to období příprav na oslavu Kristova narození a provázely jej nejrůznějšími církevními zákazy s půstem. Ráno se chodilo na pobožnosti, tzv. roráty.

Více najdete v Generaci 6/2011.