Andaluský koktejl
Sedám si k zastíněnému stolu plážového baru „U Pepého“. Téhož, kam jsme v loňském roce chodívali celý týden na „big one“. Takové označení jsme zvolili pro opravdu velké pivo (ne tu mrňavou španělskou míru) a Pepé nám ho pak přinášel, jakmile jsme se objevili. Než jsem si stačila objednat, už jsem ho měla. „Kde máš kamarády?“ zeptal se Pepé, jako bychom se viděli včera. I kvůli tomu mám Andalusii ráda. I na pohled neosobní turistické letovisko, jakým je třeba Torremolinos, dokáží místní lidé učinit velmi osobním. Hned se tu cítíte jako doma.
Zdejší poklidné rybářské vesničky už dávno zmizely v nenávratnu. Doplatily na turistický boom, který změnil pobřeží Costa del Sol k nepoznání. Dnes je to jedno téměř souvislé letovisko, dlouhé nějakých sto čtyřicet kilometrů, které se táhne od Malagy až po Gibraltar. I když se může zdát, že kosmopolitní střediska už nic původního skrývat nemohou, i zde lze ještě objevit kousíček pravé Andalusie, takové, o jaké píše ve svém „Výletu do Španěl“ Karel Čapek. Úzkou křivolakou uličku s bílými domky, kostelík, hospůdky, kam chodí většinou místní a kde se i člověk odjinud cítí dobře. Andalusané jsou lidé otevření a rádi si – i rukama nohama, je-li to třeba – popovídají. A poradí. „Zajeď si do Casares. Tahle vesnička se ti určitě bude líbit. A můžeš jet autobusem,“ jen tak mezi řečí prohodil Pepé, když zjistil, že nemám řidičák, a tudíž pro mě auto nepřichází v úvahu.
Na hranici dvou světů
Pohodlný klimatizovaný autobus odbočil na opuštěnou silničku, která se ztrácí někde v kopcích. Jen stádo krav a koní a fakt, že občas někdo nastoupí či vystoupí, dává tušit, že v téhle liduprázdné krajině žijí lidé. Ještě pár kilometrů serpentin a pak se na protějším vrcholu objeví hrad. Maurský, jak je v tomto kraji zvykem. A k němu po úbočí šplhají bílé domy, navrstveny jeden na druhém, jako by byly postavené z dětských kostek.
Casares připomíná maurskou minulost. I zde se ve středověku odehrávaly kruté boje mezi muslimy a křesťany. Od 13. století, kdy Ferdinand III. začal s reconquistou Andalusie, až do roku 1492, kdy padla poslední maurská bašta Granada, tvořila Casares a mnohé další kouzelné vesničky hranici mezi světem muslimským a křesťanským.
Více najdete v Generaci 3/2010