V rodném kraji Salvadora Dalího
Sedím na břehu zšeřelé zátoky, na jejíž hladině se mihotavě jako bílý přízrak odráží obraz městečka Cadaqués. Chybí snad jen široká loď s klavírem a hudebníky ve společenských oblecích na palubě, zakotvená pár desítek metrů od břehu, a hudba vycházející jakoby z hlubin moře, aby iluze, že jsem se ocitla v oněch dobách Dalího dětství, kdy tu umělecká rodina Pitxotů tyto koncerty pro své přátelé pořádala, byla dokonalá. Dalí sem z nedalekého Figueres jezdíval na prázdniny a nakonec si v této oblasti zvané Cap de Creus vybudoval svéráznou rezidenci, která se mu stala skutečným domovem.
Cap de Creus, od roku 1998 přírodní park, je poloostrov na poloostrově. Divoce vyhlížející skalnatý a kopcovitý kraj je porostlý z větší části lentišky, plazivými jalovci a vřesy, objevíte tu i korkové duby a terasovitá políčka s dávno opuštěnými vinicemi a olivovými háji, k nimž se však lidé pomalu vracejí a snaží se je alespoň zčásti obnovit. Tento nejvýchodnější výběžek Pyrenejského poloostrova vyplňuje nejsevernější část španělského, přesněji řečeno katalánského pobřeží Costa Brava, o němž Dalí říkával, že je to „přesně to epické místo, kde vrcholky Pyrenejí spadají k moři ve velkolepém geologickém deliriu“. I z tohoto důvodu se tu betonová lobby navzdory nekontrolovanému turistického boomu v šedesátých a sedmdesátých neprosadila. Velké hotely se sem naštěstí jednoduše nevešly.
Někdejší městečko umělců
Cadaqués je jakýmsi středobodem celé oblasti. Pobývali tu významní malíři jako třeba Picasso či Utrillo, za Dalím sem jezdívali jeho přátelé Federico García Lorca, Luis Buñuel, Paul Eluard… Na někdejší městečko umělců je nejkrásnější pohled od moře. Je jedno, zda sem připlujete třeba výletní lodí nebo přijedete po klikaté, ale kvalitní silničce autem či autobusem z blízkého, už většího letoviska Roses. V tom druhém případě si musíte vyšlápnout z centra podél pobřeží jedním či druhým směrem, abyste získali odstup a mohli obhlédnout celou zátoku najednou. Fakt je, že nádherné panorama s bílými domky a dominantou pozdně gotického kostela Panny Marie na pozadí olivově zelených oblých kopců se snad nikdy neokouká a navzdory početným „jednodenním“ turistům neztrácí svůj půvab.
V úzkých uličkách vydlážděných kamínky do roztodivných vzorů – ještěže mám pohodlné boty – je příjemný stín. Je pozdní odpoledne, čas, kdy se děti vracejí ze školy a pletou se turistům pod nohy. Nebo je tomu naopak? Z kostela vycházejí svatebčané, zvláštní čas na španělské poměry. Sbíhám zpět k vodě, jen tak tak najdu volné místo u venkovního stolku jedné z kavárniček. Turisté se už začínají shlukovat u výletních lodí, za hodinku se městečko vylidní, změť lidských hlasů utichne. Tuhle chvíli mám v Cadaqués nejraději.
Vzhůru k majáku
Z centra městečka je to osm kilometrů tam a stejně dlouhá trasa zpět. Auto nemám a po svých obě cesty časově nezvládnu. Volím tedy ten nejvhodnější a snadno dostupný dopravní prostředek: Cadaqués Expres. Výletní „vláček“, jak je známe z mnoha středomořských letovisek, je zde o něco bytelnější, to aby bezpečně zvládl jízdu ve zdejších kopcích. Šine si to cestou necestou, zajíždí i tam, kam byste se autem nedostali. Každou chvilku se před námi objeví některá z mnohých překrásných horských i pobřežních scenérií, těsně před cílem na vás jukne „velbloud“ a jste u majáku na samé špičce Cap de Creus.
Více najdete v Generaci 3/2011.