Pákistán:
Země chudoby a nádherných velehor

Horolezec MAREK HOLEČEK má za sebou téměř dvacet prvovýstupů do asijských a jihoamerických velehor. Ten první se mu podařil v roce 1999 v Pákistánu, kam se v dalších letech vypravil ještě čtyřikrát, naposledy loni v srpnu. Na tuto exotickou zemi má tedy nejen starší, ale i čerstvé vzpomínky. I mezi „vyššími ročníky“ je mnoho dobrodruhů: Někteří z nich stále „lezou“, jiní na podobné zážitky už raději vzpomínají a mnozí ostatní si o něčem takovém aspoň rádi přečtou. Téměř každého z nás ale lákají zdánlivě nedostupná místa. Zveme vás tímto do výšin velehor.

Vždy ho přitahovalo něco neznámého, kam nechodí zástupy lidí a vládne tam klid. Nelákaly ho už několikrát zdolaní osmitisícoví velikáni, ale hory, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Složitých situací má už za sebou dost. Umí sice odhadnout terén i své možnosti, ale zároveň přiznává, že rerspekt z hor i určitý strach má dodnes. „Stále existují otazníky, na které ne­umí nikdo odpovědět. Nelze totiž ani předvídat, co všechno se na strastiplné cestě může stát,“ zdůrazňuje dlouholetý člen české horolezecké reprezentace, který se na své výpravy vydává většinou ve dvojici a s různými partnery.

Exotika s mrazením v zádech
V Pákistánu se zhruba polovina ekonomicky činných obyvatel živí zemědělstvím a pastevectvím. Pěstují hlavně obilí, rýži, kukuřici, bavlnu či různé ovoce a chovají především kozy, ovce, skot, bůvoly a drůbež. Do hlavního města Islamabádu se lze dostat třeba z Anglie či skandinávských zemí s jedním mezipřistátním.
„Tato islámská země má pro Evropana stále nádech exotiky s mrazením v zádech. Když jsem tam jel poprvé, můj mozek ani netušil, co všechno mohu v této nábožensky striktní destinaci očekávat. Při dalších návštěvách jsem však už věděl, s čím mohu počítat. Způsob života Pákistánců je na rozdíl od našeho hodně odlišný, ale když si na něj aspoň trochu zvyknete, tak si tuto zemi, v níž je spousta chudoby, můžete i oblíbit,“ tvrdí Marek.

Cesta plná hrůzy a zážitků
Islamabád se částečně podobá aspoň některým evropským městům, nicméně v mnoha směrech zůstává výjimečný. „V širokých ulicích se mezi auty, motorkami a autobusy snaží protlačit i lidé s kárami či volské povozy. Světelná signalizacve ani na největších křižovatkách neexistuje a policisté jsou jen v roli pozorovatelů. Je úžasné, že to funguje,“ diví se ještě dnes zkušený světoběžník.

Více najdete v Generaci 1/2010.