V patnácti letech jsem se nechala zapsat do tanečních kursů do tehdejšího ÚKDŽ na náměstí Míru v Praze 2. Ve skrytu duše jsem doufala, že až jednou půjdu z prodloužené, zahlédnu odcházet z divadla Jaromíra Hanzlíka. Nikdy to nevyšlo. Mohla jsem proto jen závidět Daniele Kolářové, která s ním v té době točila film za filmem a potkávali se často i na jevišti vinohradského divadla. Zatímco Jaromír Hanzlík z divadla bezmála před čtvrtstoletím odešel, na Danielu Kolářovou tam přicházejí diváci dodnes a obdivují její umění.
Setkala jsem se s ní sice také v divadle, ale v den, kdy nehrála, abychom měly čas popovídat si o její přímočaré dráze herečky, ale i o radostech a starostech všedních dnů.
Na jevišti jste se objevila už v dětství...
Bydleli jsme v Karlových Varech a maminka pracovala v tamním krásném divadle jako účetní a já za ní často chodívala. Když jednou potřeboval režisér Jiří Škobis do představení „Císařovy nové šaty“ dítě, tak mě „půjčila“. Bylo mi devět, když jsem si zahrála jednak kuchtíka v císařské kuchyni a na konci představení ještě holčičku, co křičí, že je císař pán nahatý. Byl to pro mne ohromný zážitek a nejvíce se mi líbily kostýmy a barevné paruky. Prožívala jsem své vystoupení jako dobrodružné zpestření školních dní. Tehdy jsem vůbec netušila, jak divadlu propadnu.
Mohla jste díky mamince poznat divadlo i z druhé strany…
... a to mě právě okouzlilo. Ta spousta představ, které mi běžely hlavou, když jsem si prohlížela róby v kostymérně nebo gumové rekvizity, to byl neskutečný sen. Ovšem úžasné to bylo i ve sklepě divadla, kam mě jednou přilákal zvláštní hukot. Byl to zvuk hučící řeky Teplé hned za zdí budovy, a to mě fascinovalo. Když občas v karlovarském divadle hrajeme, nikdy neodolám a alespoň na chvilku seběhnu dolů, poslechnout si řeku za zdí.
Začalo mrznout, máte nějaké vzpomínky spojené se zimou v lázeňském městě?
Vary se vždy na chvíli trochu vylidnily, jak končila lázeňská sezona, ale to všechno pro mě bylo tak samozřejmé jako ulice plné lázeňských hostů. Když tam člověk bydlí, prožívá si úplně stejně běžné všednodenní starosti jako obyvatel jakéhokoliv jiného města či obce. V zimě jsem třeba hrozně ráda bruslila na zamrzlé Teplé, kde se dalo jet i sedm kilometrů daleko, kolem hotelu Richmond až ke vřídlu. Dodnes se mi vrací snad nejsilnější vjem z dětství, vzpomínka na zvláštní atmosféru zimního dne, kdy jsem sama ujížděla pod velkolepou kulisou ojíněných stromů a zvláštní ticho narušoval jen ostrý zvuk bruslí, jak se zařezávaly do ledu, a tajemný skřípot a praskání ledu. V té chvíli jsem se pohybovala mezi realitou a snem.
Více najdete v Generaci 1/2008