„Hlavně se mějte a nepropadejte skepsi ani na zem spadlé!“ vzkazuje Eduard Hrubeš

Muž devatera uměleckých řemesel se rozhodl být šoumenem

Řekne-li se jméno EDUARD HRUBEŠ, vybaví se mi soutěžní pořad „Pokus pro dva“ či vystoupení Kozlovky, které si nikdy nenechala ujít moje maminka, anebo také pořad „Neváhej a toč!“ Ve všech totiž vystupoval v nějaké roli. Je to bez nadsázky muž devatera uměleckých řemesel, tak není divu, že i dnes je jeho diář hustě popsaný, což dokládá jeho nezměrnou energii. 

Hned úvodem také můžeme poznamenat, že v případě Eduarda Hrubeše určitě platí, že muži nestárnou. Vůbec se nechce věřit, že k jeho datu narození patří ročník 1936.

Kdy jste na sobě začal pozorovat hudební a komediální talent?
Co na to říkalo okolí, vaše „honoráře“ nejspíše odpovídaly vyšším hodnotám známek pedagogů…

Měly ve vašich hereckých projevech nějakou roli geny?
Obávám se, že pramalou, o mém tátovi se ale říkalo, že ač operní baryton, je na tom i herecky velice dobře. Geny ale byly asi nepřenosné. Konečný verdikt také – a po pravdě – vyřkla přijímací komise na JAMU v roce 1955, která mi doporučila věnovat se něčemu jinému. Navíc se v památném pětapadesátém roce ani neotevřel herecký ročník.Na gymplu dvakrát dvojka z mravů, pak jsem se uklidnil – to bylo ocenění od profesorského sboru. Ale dokázali se mi nádherně pomstít i jinak. Obsadili mě do dvojrole v jakémsi pokrokovém představení o Velké francouzské revoluci. Nejprve jsem měl štěk jako důstojník královského dělostřelectva – to se publikum řezalo poprvé, a v závěru jako sansculot – tedy „bezkalhoťák“ – jeden z revolucionářů, představitel vítězné strany. Hrálo se ve francouzštině – to víte – Lycée francais de Brno – a poté, co mě publikum už podruhé ve stejném kusu přivítalo jako komika, zapomněl jsem některé důležité věty o milované, a tak těžce vybojované svobodě naší drahé země, takže z epilogu byla fraška. Ale představení mělo nečekaný úspěch. Pak už jsem měl pokoj. Obávám se, že o žádném zaznamenání hodném komediálním talentu nemůže být řeč. Býval jsem kluk spíše plachý, dnes bychom řekli introvert, to až později, na gymnáziu do mě občas vlítnul běs, a když to na mě sedlo, nedalo se prý prakticky učit. Ovšem to byly spíše projevy studentské recese. Co se tedy komediálního talentu týče – pozorovat zkrátka nebylo co.

Více najdete v Generaci 2/2008.