Tleskal mu celý svět
František Plánička se zařadil mezi brankářské legendy
Koncem dubna roku 1934 vstoupil do kanceláře generálního ředitele Pražského penzijního ústavu úředník osobního oddělení s prosbou o mimořádnou dovolenou, neboť řádnou už vyčerpal. „A jaký máte důvod?“ zeptal se ředitel. „Byl jsem nominován do branky Ćeskoslovenska na mistrovství světa v kopané, které se koná v Itálii, a zároveň jsem byl jmenován kapitánem mužstva,“ řekl nesměle úředník. Překvapený ředitel jako by se rozmýšlel a po chvíli řekl: „Dovolenou vám povoluji s přáním, abyste v Itálii zůstali až do konce šampionátu.“ Tenkrát třicetiletý FRANTIŠEK PLÁNIČKA slíbil za sebe i za mužstvo, že pro to udělají vše, co bude v jejich silách. Tento slib byl dodržen a výše jmenovaný úředník svými vynikajícími výkony výraznou měrou přispěl ke stříbrnému triumfu československého mužstva.
Neexistuje žádný recept, jak se z fotbalových hráčů stávají světové legendy. Ani František o žádném nevěděl. Když na začátku první světové války kopal na jednom z letenských plácků do šišaté mičudy, neměl ani tušení, že jsou to první kroky na cestě, která bude později ověnčena růžemi. Podstatné bylo, že uvěřil svému talentu a rozhodl se udělat všechno pro jeho rozvoj. Nechal na sebe střílet nejtvrdší rány, které chytal bezpečně do koše. Vrhal úžasné robinzonády po míčích mířících k tyčím. Cvičil, běhal, skákal přes zábradlí do vody, prodlužoval si tréninky. Cílevědomostí a touhou byl nejlepší a nebyla náhoda, že dlouhých třináct let byl jednoznačnou stálicí národního mužstva a brzy vstoupil i do galerie světových brankářských legend.
Sparťan, který chytal za Slavii
František, syn chudého letenského truhláře, po tátovi fandil Spartě. Jako kluk obdivoval její brankáře Zadáka a Peyera, jejichž umění se snažil napodobovat. Nejprve na pláccích a později i v několika menších klubech, kde dokazoval svůj výjimečný postřeh. Stal se členem známého SK Bubeneč, ale jeho touhou bylo hájit sparťanské barvy.
V 18 letech se jeho přání částečně splnilo, neboť na Spartu chodil čtyřikrát týdně trénovat. Po půl roce však jakýsi pan Pejcha na výborové schůzi pravil: „Z malého piva velký brankář nikdy nebude,“ a většina ostatních členů s ním souhlasila. Plánička tak byl pro Spartu ztracen. O několik měsíců později o něj projevila zájem Slavia, kam také z Bubenče za odstupné 800 korun přestoupil. Ve Slavii pak odchytal od října 1923 do června 1938 téměř tisíc zápasů a šestkrát jí pomohl k titulu mistra ligy.
Měl všechna nej...
František přísně dodržoval životosprávu, odmítal alkohol, nekouřil, byl ctižádostivý, měl odvahu i obrovskou vůli. Měl všechna nej..., která zdobí vrcholového sportovce a přitom stále sbíral cenné zkušenosti. „Je pořád co se učit a ne všechny dobře míněné rady každému vyhovují. Například trenér Kalman mě poučoval, že často je lepší míče vyrážet, než chytat, protože se tím zrychlí náš protiútok. Moc se mi do této změny nechtělo, ale při utkání Československo – Rakousko v roce 1933 na Letné jsem to zkusil. Jenže zbytečně vyražený míč skončil na Šindelářově hlavě a ten pohodlně poslal míč za má záda. Podobná situace se opakovala ještě jednou, a tak s odůvodněním, že na učení novot mám už léta, jsem se vrátil k osvědčenému způsobu,“ netajil Plánička i situace, kdy mu zrovna nebylo do smíchu.
Často se diskutuje o tom, zda je možné penaltu chytit. Jsou exekutoři, kteří po jejím neproměnění chválí brankáře. „Každá desítka má znamenat gól. A pokud se tak nestane, je to velká chyba střelce a ne umění brankáře. Míč totiž urazí dráhu 11 metrů dřív, než se brankáři podaří zvednout ruce. Leda, že si vybere některý z rohů své branky a skočí tam naslepo,“ vysvětloval vynikající gólman situaci kolem pokutového kopu.
Více najdete v Generaci 4/2011.