V objetí se zašlými časy
Umí hrát divadlo, maluje něžné obrázky, z nichž dýchá pohoda, z televizní obrazovky „rozdávala štěstí“ – po této nápovědě je určitě každému jasné, že jsme se tentokrát sešli s Ivou Hüttnerovou, ženou dvou uměleckých profesí, která si k herectví přibrala ještě malování a jeviště tak střídala za barvy a štětce a naopak.
Jste malující herečka nebo hrající malířka?
Divadlo jsem vystudovala, to je moje profese, malování bylo nejdříve koníček, teď už je to moje druhá profese. Obojí je mojí radostí, obojí dělám nesmírně ráda a když se mi to příjemně doplňuje a střídá, a navíc to potěší ještě někoho dalšího, co víc si mohu přát!
Kdy jste v sobě objevila umělecké vlohy?
Herečkou jsem chtěla být už jako malá holka, proto jsem chodila do divadelního kroužku v PKOJF, kde jsem začala mít ráda divadlo. Také jsem už tehdy hodně malovala. Obojí mě bavilo, na obojí jsem byla docela šikovná a ani jednomu jsem nedokázala dát přednost. Když jsem se pak v osmnácti rozhodovala, co budu dělat, uvažovala jsem o studiu na DAMU nebo na Akademii výtvarných umění, kam se člověk mohl hlásit i bez maturity. Na divadelní fakultu byly přijímačky dřív a já měla štěstí, že mě hned vzali, což rozhodlo.
Důvod, že nebyla nutná maturita, byl pro vás asi důležitý, prý jste utekla z gymnázia ještě před zkouškou dospělosti…
Já z gymnázia v Botičské neutekla, vyhodili mě, a to je velký rozdíl. Nebylo divu, já studiu moc nedala. Naprosto jsem tehdy pochopila, že mě baví jiné věci, než se učit. Ke všemu jsem já, ryze humanitně zaměřený člověk, chodila nějakou shodou okolností na matematickou větev. Určitě i proto mě škola tak strašlivě nebavila. Podcenila jsem to natolik, že mě vyhodili. A já pak měla to štěstí, které mě provází celým životem, že na umělecké školy brali zájemce i bez maturity. O tom mi vlastně řekl Honza Pacák, který studoval výtvarné umění a maturitu také neměl.
Co jste si z doby dospívání odnesla do života?
Naučila jsem se především samostatnosti a také jsem zjistila, že když člověk něco opravdu hodně chce, musí se postarat především sám. Myslím si, že dětem, které mají cestičku hodně vymetenou a ulehčenou, to není tak úplně ku prospěchu. Rozhodně je lepší, když si už takhle brzy člověk uvědomí, že pokud o něco stojí, musí tomu věnovat nějakou energii, že nic nespadne samo do klína.
Podal vám někdo na počátku studia vysoké školy pomocnou ruku?
Hodně mi pomohl můj profesor Ota Sklenčka. Pomáhal mi řešit i moji osobní situaci, ale nejen mně, všem „svým dětem“ v ročníku. Byl to vynikající herec, pedagog, ale především úžasný člověk. Určitě jeden z nejzásadnějších lidí v mém životě. Také jeho paní, Nina Popelíková, byla výtečná ženská. Později, když už jsem byla vdaná, jsme se často navštěvovali. Pomohl mi i s malováním, sám totiž také maloval a skvěle. Často na něj myslím.
Jste tedy profesí herečka, živíte se především jako malířka – jaká je mezi oběma profesemi souvislost?
Velká, na obojí potřebuje člověk velkou fantazii. S malováním ve větší míře jsem vlastně začala až při prvním angažmá v Karlových Varech. Tam jsem v roce 1973 čekala miminko a když už jsem nehrála divadlo, krátila jsem si čas právě malováním. Přesně proto vím, že moje malířská dráha je jen o několik měsíců starší než můj syn. Vlastně už jsou to čtyři desítky let, takže mám letos jubileum.
Více najdete v Generaci 6/2011.