Jan Přeučil doporučuje: »Umět se usmívat a užívat si«

Od marionett ke stovkám rolí

Kdysi dávno jsem viděla v televizi film, možná nějakou pohádku, kde vystupovala postava, ze které šel strach. Ztělesnil ji Jan Přeučil a musím se přiznat, že když potom vystupoval kdekoliv jinde, vždy jsem se obávala toho, jaký zloun k nám zase vtrhne z televizní obrazovky. Už předem jsem měla obavy.

Až s postupem let, když jsem se začetla do publikovaných rozhovorů s předním hercem Divadla Na zábradlí, nebo se zaposlouchala do jeho barvitého podmanivého hlasu v rozhlasové četbě na pokračování a více vnímala jeho vystupování na veřejnosti, bylo mi jasné, že jsem se v dětství bála zbytečně. Na rozdíl od postav, které hrál, je Jan Přeučil opravdový gentleman, velmi vstřícný, ohleduplný, příjemný společník a především člověk s čistou duší. Rozhovor s ním byl pro mě krásným dárkem k narozeninám.

Vaše cesta k divadlu vedla přes budování „kádrového profilu“ v dělnické profesi. Kdy jste v sobě objevil chuť hrát?

Tatínek i maminka byli vášnivými ochotníky, milovali divadlo. Začátky vztahu k divadlu a k herecké profesi ve mně začali vzbuzovat právě oni. Tím, že mně a mojí sestře Martičce hrávali často loutkové divadlo.

Vždy to byla velká krásná událost, když nám táta hrál nejrůznější hry o Kašpárkovi. V pokoji měl postavenou velikou loutkovou scénu se všemi dekoracemi a dokonce i s malými reflektůrky a veškerým zázemím, které k divadélku patří. Soubor tvořily velice jednoduché loutky charakteru marionett. Když nás k tomu tatínek pustil, hrál jsem loutkové divadlo pro Martičku. Tam někde jsou asi začátky, které mě ovlivnily na celý život.

Podíl na tom měl také můj strýček Jan Přeučil, majitel kina Bruska v Praze na Letné, kde jsem poprvé asi v pěti letech viděl filmové představení, grotesku Laurel a Hardy v cizinecké legii. Natolik mě to uchvátilo, že jsem pak od něj dostal k narozeninám malou kulatou Laternu magiku na kličku a promítal jsem si na stěnu útržky válečných filmů. Tehdy jsem začal velice spontánně uvažovat o tom, že by mě bavilo být hercem.

Kdy jste si zahrál vůbec poprvé?

To vím přesně, v sále Belvederu na Letné. Československá strana národně socialistická tam pořádala odpolední program pro děti a hrála se tam pohádka, ve které vystupoval knedlík, a já ho hrál. Maminka mi udělala velký kostým, byl to asi knedlík kynutý, protože mi na něm udělala žluté skvrny a říkala: „Ty tam jsou proto, Honzíku, že je ten knedlík umaštěný.“ Tak jsem poprvé vystoupil na prknech, která znamenají svět, a pak se ve mně vše začalo formovat a sílil zájem o divadlo.

Později už jsem hrál sám ochotnicky divadlo při škole ve Sládkově ulici. Přímo naproti bydlel vynikající český herec Karel Höger, kterého k nám zval často na besedy ředitel školy pan Poláček. Dokonce se mi několikrát poštěstilo stát ve sborovně přímo vedle představitele např. Mikoláše Alše, Bedřicha Smetany, který nám o natáčení vyprávěl, což byl pro nás vždycky velký zážitek. Také byl u nás na besedě Jindřich Plachta. To vše na nás působilo. Byli jsme tam taková parta, co začala chodit do divadel, postávali jsme na rohu u plakátů a dělali jsme si čárky, kdo co už viděl. Tehdy už jsem byl pevně rozhodnutý, že chci vystudovat gymnázium a pokračovat na divadelní fakultě.

Více najdete v Generaci 4/2009