K životu potřebuji jistotu

Jednu z největších divadelních hereček druhé poloviny 20. století, velkou dámu českého divadla, JANU HLAVÁČOVOU, vídáme na divadelních jevištích od počátku šedesátých let. Stejně dlouho ji známe z filmového plátna, kde se poprvé představila už v roce 1959 v roli Mefistofely ve filmu Kam čert nemůže. Za ztvárnění postavy Agnes ve hře Křehká rovnováha Edwarda Albbeeho, se stala v roce 1996 držitelkou ceny Thálie. Její nejaktuálnější divadelní rolí je Hana Kennedyová, chůva Marie Stuartovny, která měla premiéru v Divadle na Vinohradech 8. ledna.

Vedle divadelních a filmových postav má Jana Hlaváčová ještě několik významných rolí: Z bohatých zkušeností čerpá při výuce adeptů herecké profese na pražské DAMU. Je také maminkou dvou dcer a sedm let je její velkou radostí vnučka Anička, takže už dobře ví i to, co obnáší role babičky. Náš rozhovor se ale nejčastěji stáčel k profesi herečky, které se věnuje neuvěřitelné půlstoletí.

K divadlu jste začala směřovat poměrně brzy a měla jste podporu obou rodičů. Oba měli k divadlu osobní vztah?

Tatínek byl knihovníkem, dokonce předsedou československého spolku knihovníků a divadlo hrál ochotnicky. Právě on „zasel“ semínko mé představy, že bych jednou chtěla dělat také divadlo. Maminka ho v jeho zálibě hodně podporovala, tudíž jsem se od ní dočkala stejné podpory. Tatínek hrával u nás v Libni v Davídkově ulici, v takovém malém sálku, ale i v Malostranské Měšťanské besedě, kde působily vyhlášené ochotnické spolky, jejichž představení dokonce připravovali režiséři z Národního divadla. Když se dnes dívám na jeho fotografie z jeviště, myslím, že byl opravdu dobrý herec.

Přímo se nabízí otázka, zda vás na ona prkna, co znamenají svět, přivedl právě ta­tínek. Pokud ano, kdy to bylo?

Přesně tak, byla jsem ještě hodně malá, když potřebovali na scénu dítě. Zatímco jeho rozumnější kolegové to odmítli, on si mě vypůjčil. Dostala jsem kočárek s nádhernou panenkou, úžasným omyvatelným „plavákem“, abych si s ní hrála. Neměla jsem tam ani větu, ale byla jsem z nádherné panenky zcela oslněná (doma jsem takové hračky neměla), byli jsme poměrně chudí, tak jsem si s ní hrála tak opravdově a nahlas, že jsem jim zrušila hru a představení museli ukončit. Příště už si mě nikdy nepůjčil.

Tehdy jste byla malá zlatovláska, je to neuvěřitelné, většina diváků vás zná už jen jako okatou tmavovlásku…

Až do pěti a půl jsem byla blonďatá holčička s modrýma očima. Pak jsem dostala paratyfus a z maminčina vyprávění vím, že už to se mnou vypadalo hodně špatně. Srdíčko se mi zvolna zastavovalo, když zavolala doktora a strýček-lékárník mi na jeho doporučení přinesl nějaké prášky, které mi měly pomoci, nebo uspíšit konec. Naštěstí mě zachránily, ale slezly mi po nich všechny vlasy. Tak mě oholili hlavu a já šla dokonce i do první třídy ostříhaná dohola, v čepici s vyšitými národními vzory, takže jsem se stala brzy cílem až krutého posměchu spolužáků. Za nějaký čas mi narostly tmavě hnědé vlasy a dokonce mi ztmavly i oči.

Více najdete v Generaci 1/2010.