Jaromír Hanzlík:
»Vidět hvězdy a slyšet ticho, to je dnes luxus…«
Divadlo pověsil na hřebík
Prý definitivně, říká JAROMÍR HANZLÍK a bezpochyby tím trápí spoustu diváků, kteří bezmála třicet let chodili pravidelně do Divadla na Vinohradech právě kvůli jeho skvělému herectví. Postavy ztvárnil vždy tak opravdově, až divák cítil zvláštní chvění a přemýšlel, zda se nepřesunul v čase, a zda se nesetkal se skutečnou postavou.
Patřila jsem k této skupině diváků už jako školačka základní školy a už ani nevím, zda byl tehdy mým větším hrdinou rošťák Huckleberry Finn nebo Jaromír Hanzlík, který ho představoval v televizní inscenaci. Když přišel zakrátko do kin film „Romance pro křídlovku“, kde hrál Jaromír Hanzlík studenta Vojtu, tak ten plakát, kde byl na snímku se Zuzanou Cigánovou na řetízkovém kolotoči, jsem tehdy u zbraslavského biografu utrhla já. Klidně už se k tomu přiznám.
Také z tanečních v ÚKDŽ jsem pravidelně chodila na tramvaj oklikou okolo vrátnice vinohradského divadla, co kdybych tam náhodou oblíbeného herce potkala. Splnilo se mi to až o několik desítek let později, když jsem se tam s Jaromírem Hanzlíkem sešla kvůli povídání o jeho herecké kariéře, která je v jeho případě synonymem ke slovu divadlo, i když ji bohatě spojil s filmem i televizí.
Vaše cesta k divadlu byla tak trochu rodinnou tradicí…
Byla to tradice, tatínek byl herec – dvě třetiny života byl opereťák a na sklonku potom kabaretiér. Dlouho vystupoval v kladenské opeře, kde byl také šéfem. Tehdy byla představení vždy beznadějně vyprodána. Do Kladna se jezdilo na „Polskou krev“, „Děvčátko z kolonie“… Když kladenskou operetu jako buržoazní přežitek rušili, horníci se kvůli tomu bouřili. Bezúspěšně, oblíbená představení vystřídal program v duchu „Vstávajících nových bojovníků“ či „Rudé záře nad Kladnem“ a pro tátu už tam tím pádem nebylo místo. S Hanou Vítovou založil kabaret – nejdříve u sv. Tomáše na Malé Straně, potom dělal kabaret v šantánu u Prašné brány dole v Obecním domě a skončil s ním U Fleků. Hudební talent zdědil asi po mém dědečkovi, který byl bubeníkem ve vojenské kapele. A možná i po své tetě – to jsem ještě nikdy neříkal: Jmenovala se Jindřiška Hanzlíková-Vodílková a byla operní pěvkyně, subreta, ale stála ve stínu Emy Destinové, která ve svých pamětech píše o své velké životní lásce, Jindřichu Vodílkovi, c. k. rakouském důstojníkovi a jednom z našich prvních propagátorů cyklistiky. Tak toho moje prateta nakonec Emě Destinové vyfoukla a společně s manželem vychovávali mého tatínka, který brzy osiřel. Zcela přirozeně ho vtáhla do uměleckého světa, ve kterém se pohybovala…
…a vás zase vodil do divadla tatínek…
Nebylo zbytí, když se tatínek s maminkou rozvedli, to mi byly tři roky, zůstal jsem u tatínka, a ten mě bral často s sebou do divadla, kde trávil hodně času.
Stejné prostředí na mě ale působilo i u maminky, která se znovu provdala, za herce Vladimíra Hrubého, jež byl tehdy v divadle E. F. Buriana a posléze hrál u Jana Wericha. Ona sama pracovala od samého začátku v televizi jako asistentka režie.
Více najdete v Generaci 02/2009.