Je důležité dodržování tradic?
Stále častěji se mluví o tom, zda není slavení Vánoc už jenom komerční záležitostí a zda má všechen ten zmatek kolem nich nějaký smysl. Přibývá lidí, kteří si myslí, že dodržování tradic už nemá v našem životě místo, a tak tráví svátky raději na horách nebo u moře.
Rituály doprovázejí lidstvo po celou jeho historii. Moderní společnost má ale tendenci zjišťovat, k čemu je to či ono „dobré a co nám to přinese“. Snaha rozumově zdůvodnit zvyky nakonec způsobuje uctívání obsahově prázdných formálních pravidel. Pohlížíme-li na Vánoce z pozice trhu, pak skutečně vypadají jako perfektně vyladěný stroj na utrácení a vydělávání peněz, kde duchovno nemá co dělat.
Pro pocit vzájemnosti
Dodržování tradic hraje v našich životech ale úplně jinou úlohu. Podle sociologa Jana Kellera jde o vysoce emotivní pouto, které je posilováno v průběhu konání obřadů. Během náboženských, politických či sociálních ceremonií lidé bezděky upevňují pocit vzájemnosti. Rituály stmelují celé skupiny, vytvářejí pro všechny společné duševní rozpoložení. Tím uvádějí své vědomí do kolektivního stavu, kdy tytéž pocity mohou sdílet všichni přítomní. Účast na takovémto konání je podle nepsaných pravidel závazná a společností kontrolovaná. Pokud se člověk nezapojí, sám se vyřadí z vlastní kultury.
Celý proces socializace (tzn. začleňování se do společnosti, jež začíná hned po narození dítěte v rodině a pokračuje ve škole) představuje seznamování se jedince s normami, které vytvářejí jakési koleje pevně vymezující směr, jímž je nám umožněno se pohybovat. Jednáme-li jinak, jsme považováni za někoho nenormálního, nepředvídatelného, a tudíž potenciálně nebezpečného. Ukažme si to na příkladu řeči. Pokud nebudeme dodržovat daná pravidla a budeme si vymýšlet vlastní slova, nebude nám nikdo rozumět, zkrátka se nedomluvíme. Když už se přece jenom stane, že člověk dané rituály opustí, pak je (mnohdy nevědomky) vymění za nové. Vymaní se sice z jedné komunity, ale zařadí se do jiné. Vrátíme-li se k našim Vánocům, nebudeme se už dělit na ty, kteří je stráví v klidu a míru v duchovním rozjímání, a ty, kteří je podřídí chaosu a konzumu, ale přibude ještě třetí skupina. Její příslušníci vymění rituál půlnoční mše či rituál nákupu dárků a nezměrného množství jídla v koledami vibrujících supermarketech za rituál odjezdu mimo domov. Samozřejmě, že můžeme odmítnout účast na jakýchkoliv rituálech. V našich podmínkách nás za to nikdo neupálí ani neukamenuje, jen se sami odsoudíme k určité sociální izolaci. Pokud by se už něco takového stalo, možná bychom po čase zjistili, že jsme si vytvořili své vlastní normy, které se snažíme úzkostlivě dodržovat.
Více najdete v Generaci 6/2009.