Osudová setkání Josefa Vejvody
Rodinná muzikantská tradice Vejvodů navíc pokračuje i v další generaci a potvrzuje, že tady „jablka skutečně nepadají daleko od stromu“. Starší dcera Josefa Vejvody Monika vystudovala skladbu a dirigování. Mladší Zuzana (na snímku) zpívá v mnoha muzikálech v Divadle na Fidlovačce, i když se tam věnuje více herectví. Jinak hraje již třetím rokem hlavní role v letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě.
Česká televize právě vysílá seriál Hraběnky, kde hraje Zuzka nejmladší ze čtyř dcer Josefa Abrháma.
Českým přátelům jazzu není třeba Josefa Vejvodu příliš představovat. Připomeňme si, že byl v roce 1967 laureátem pražské mezinárodní soutěže mladých sólistů. Brzy poté už hrál s Karlem Velebným v jeho SHQ nebo s Laco Deczim v Jazz Celulle, s Karlem Růžičkou, s Gustavem Bromem a mnoha dalšími domácími i zahraničnímu sólisty. Řadu let strávil v Jazzovém orchestru Čs. Rozhlasu. Působil zde v rolích skladatele, aranžéra, dirigenta a hudebníka. Trio J. Vejvody hraje samostatné koncerty nebo doprovází různé sólisty. Například několikrát doprovázelo slavného amerického trumpetistu Benny Baileyho na turné po ČR. Z jejich společného vystoupení na jazzovém festivalu v Přerově vzniklo živé CD pod názvem „A Meeting to Build a Dream On“, které pak bylo v anketě Českého rozhlasu označeno za nejlepší české jazzové album roku 2001. CD dostal od Tria darem i bývalý prezident Václav Havel, kterému Trio společně s Benny Baileym zahrálo 31. ledna 2003 na Pražském hradě. V posledních letech se Josef Vejvoda též intenzivně věnoval hudebnímu odkazu svého otce.
Pojďme vzpomínat. Zní to možná trochu přitaženě, ale první osudové setkání se vám „přihodilo“ s tatínkem…
Tatínek možná tajně doufal, že po něm převezmu štafetu. To se mu splnilo až mnohem později, když už nebyl na tomto světě. V sedmi letech jsem začal hrát na piano a o rok později i na housle. Táta mě pak s sebou občas brával do kapely, protože věděl, že pro muzikanta je tou nejlepší praxí hrát v orchestru. Muzikanti na konzervatoři se naučí hrát velmi dobře na svůj nástroj, ale neznamená to, že jim to stejně dobře půjde také v orchestru.
V roce 1959 jsem chtěl jít na konzervatoř, ale „uliční výbor“ byl jiného mínění, a tak jsem se nechtě ocitl v továrně. Dnes se tomu směju, ale tenkrát to byla na chvíli docela nepříjemná rána. Z fabriky jsem se dostal po dvou letech, když jsem ji nechtě málem vyhodil do povětří. Radši mě tenkrát pustili...
Co se vlastně stalo? Učili nás svařovat plynem a já věděl, kam chodí kluci kouřit. Tak jsem jim do inkriminovaného růžku napustil trochu plynu a někdo tam odhodil vajgla. Následovala strašlivá detonace, při níž se mi málem zastavilo srdce, natož pak těm kolem. Te už se tomu můžeme pousmát, protože se nikomu nic nestalo. A tehdy mi řekli: „Hele, víš co? Běž radši dělat tu muziku“.
Na konzervatoři na mě táta přestal mít vliv a já jsem začal poslouchat a hrát jazz.
Více najdete v Generaci 5/2007