Kumšt dostala do vínku
Když vystoupáte v jednom vinohradském činžáku až pod střechu, na posledním schodišti vám dojde, že je tu nějaká souvislost s Národním divadlem. Stěny totiž zdobí plakáty k mnoha představením naší přední scény. Podíváte-li se ještě na zvonky, je vám vše jasné: Byt pod romantickou střechou, protože částečně prosklenou, obývá KATEŘINA BURIANOVÁ-RAJMONTOVÁ, kterou vídáme na scéně Národního divadla poslední dvě desítky let.
Vzhledem k frekvenci příjmení Burian/ová na české umělecké půdě se asi každý snaží najít souvislosti. Proto hned úvodem prozradíme, že Kateřina Burianová je dcerou Emila Františka Buriana, uznávaného divadelníka, básníka, publicisty, zpěváka, herce, hudebníka, hudebního skladatele, dramaturga, dramatika a význačného režiséra a nevlastní sestrou hudebníka Jana Buriana. Povídali jsme si s ní jak o rodinných vazbách, tak o celoživotní profesi, pro kterou se vlastně narodila.
Kateřina Burianová-Rajmontová se v polovině dubna představí také v divadle U Valšů, v připravované české premiéře hry Kvartet o stárnoucích operních pěvcích, která dává návod, jak nepodléhat staří a pro tento věk příznačné nostalgii (bližší informace o hře najdete na str. 14–15).
Kde jste prožila dětství?
Tady, v tomto domě, ale v bytě o dvě patra níž. Přestěhovaly jsme se sem s maminkou, když mi byly čtyři roky, takže už tady bydlím přes šedesát let. Vždy jsem chtěla bydlet hodně nahoře a mít terasu, a to se mi splnilo. Navíc jsou čtyři patra bez výtahu solidním každodenním tréninkem. Nejdříve jsme bydleli v Krakovské ulici, když se ale rodiče rozešli, byt byl příliš velký, tak jsem pevně zakořenila tady. Do školy jsem chodila na náměstí Jiřího z Lobkovic, na jedenáctiletku pak jen několik zastávek tramvají odtud, Na Pražačku.
Jaké bylo vaše dětství, žila jste hlavně s maminkou…
Když se rodiče rozešli, byla jsem malá a zůstala jsem u maminky, která o tátovi nikdy neřekla křivé slovo, vychovávala mě v lásce k otci a sama si ho po celý život nesmírně vážila pro všechno, co uměl. S tátou jsem byla i nadále v úzkém kontaktu, navštěvovaly jsme ho obě často v divadle, to byl jeho celý svět, který jsem zcela samozřejmě považovala i za ten svůj. Jakmile jsem mohla od deseti let jezdit sama tramvají, navštěvovala jsem tátu v divadle už i sama. Bohužel zemřel příliš brzy, v pětapadesáti letech, kdy mně bylo teprve třináct let.
Myslíte si, že vás příjmení a geny předurčily k umělecké dráze? Kdy jste se pro ni rozhodla?
Nepřemýšlela jsem vůbec o ničem jiném, po jedenáctiletce, na které trvala maminka, byla volba DAMU naprosto samozřejmá. Tatínkova představa byla ale úplně jiná, líbilo by se mu, kdybych studovala fyziku nebo chemii, ale to mi vůbec nešlo. O mém rozhodnutí už ale nevěděl. Na zkoušky mě nikdo nepřipravoval, nikdo mě tam netlačil, udělala jsem je a oni mě přijali.
Vzpomenete si na svoje první vystoupení?
Vůbec nešlo o žádnou roli, ale o hru na klavír. Když mi bylo asi šest nebo sedm a byla jsem u tatínka v divadle, posadil mě ke klavíru, otevřel klaviaturu a snažil se mi na ni položit ruce ve správné poloze. Moc se mu to nedařilo, tak si jen povzdechl „aha“ a zabouchl ji tak rychle, že jsem sotva stačila ucuknout. Nicméně jsem se později hrát naučila a asi ve dvanácti jsem měla první veřejné vystoupení pro rodiče.
A první profesionální role?
Hanička v Jiráskově Lucerně v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, ale zrovna tu jsem mohla vynechat, je to příšerná role a já měla pocit, že jsem v ní byla děsivá.
Více najdete v Generaci 2/2011.