KVĚTA FIALOVÁ:
Zkusme žít v opravdové lásce a pokoře


Možná se mnou budete souhlasit, že ta nejkrásnější setkání vznikají naprosto spontánně, jako by náhodou. Takové bylo i to s KVĚTOU FIALOVOU. Zcela neplánované, po křtu seniorského portálu v Domě PORTUS, kde jako kmotřička přestřihla pásku s mašlí na novém projektu ŽIVOTa 90. Nezapomněla však poznamenat: „Já žiji v roce 1900 a většina techniky jde úplně mimo mě.“ Najednou bylo vše jasné. Kdo jiný by měl jako první promluvit do začátku roku, kterým nás bude provázet dvacetileté výročí od pádu totality a také padesát let od porobení Tibetu, přinést slova naděje do možná hodně složitého období. Možná právě žena, která nade vše miluje svobodu a ví, co znamená slovo soucítit. A nebojí se o tom mluvit.


Zatímco dvanáctikilový „modrý“ kocour Achilles spokojeně spinkal, rodilo se následující povídání. Ale přece jen ta technika! Paní Květě každou chvíli někdo volal. Často i proto, aby promluvila někde k lidem. Určitě to nebylo náhodou, lásky a porozumění se nám stále nedostává a ona je umí rozdávat.

Prozraďte, kde vlastně všude v současné době působíte, protože vím, že jste, jak se říká, „na roztrhání“.

Vraťme se trochu zpátky. Do Městských divadel pražských jsem přišla v roce 1958, k divadlu jako takovému o dvanáct let dříve. Po řadě „štací“ jsem zakotvila u Jana Wericha a tomuto divadlu zůstala věrná vlastně napořád. Diváci si tuto scénu asi spíš vybaví pod názvem ABC, patřím k ní vlastně už přes padesát let… Z Werichova původního ansámblu zbývám už patrně jediná já. A ještě Jaroslava Adamová, ale ta už tam nehraje. V Rokoku účinkuji ve dvou představeních – „Andělika a laskavec“, a „Návod na přežití“. V „Ábíčku“ mám „Šakalí léta“. Pak v Divadle 90 U Valšů vystupuji ve hře „Ženich pro Opalu“, dále hraji v různých zájezdových představeních, například U hasičů, v Bránickém divadle a různě po celé republice. Nedávno jsme byli v Opavě, výjimkou není ani Slovensko. Zkrátka, pořád se něco děje.

Jak stíháte tolik ježdění?

No sama na kole nejezdím, někdo mě vždycky doveze, je to vlastně jednoduché. Různě hostujeme: se „Štikou k obědu“– to je s panem Postráneckým a Naděnkou Konvalinkovou, pak „Víš přece, že neslyším, když teče voda“ – to jsou tři aktovky, kde mám dialog s panem Nárožným, „Tři na lavičce“ – též s panem Nárožným a Láďou Trojanem, dále hraji s Radkem Brzobohatým „Na zlatém jezeře“, potom ve hře Olgy Scheinflugové „Okýnko“ s Petrem Štěpánkem. Neměla bych zapomenout na komponovaný pořad s Naďou Konvalinkovou, který je složen z písniček a povídání s lidmi. Zdarma, v rámci „dobré vůle“, navštěvuji domovy důchodců, byla jsem se podívat za slabozrakými v Krakovské ulici, v hospicu v Prachaticích, v mužské i ženské věznici. Prostě, když mi někde náhodou zbývá dírka v kalendáři, je prakticky okamžitě zaplněna. Hned někam pádím.

Málem bychom zapomněly na muzikál „Adéla ještě nevečeřela“ v divadle Brodway…

Opravdu! Nazkoušeli jej nejdříve v Uherském Hradišti a nás s Naděnkou tam pozvali jako „exponáty“. Bylo to loni 13. září. Představení se moc povedlo, působí zde vynikající soubor, fajn kolektiv. V Praze ho udělal stejný režisér, se stejnou muzikou, hraji v něm roli, kterou jsem měla před třiceti lety ve filmu. Naďa tu svou nehraje, tak alternuje se mnou. Prý si na „dvacítku“ už netroufá. Takže v představení se vůbec nepotkáváme.

 

Více nejdete v Generaci 01/2009.