Nezapomenutelný děda Potůček nerezaví

Moje dětství je spojeno s dobou pokročilejších začátků televizního vysílání v našich zeměpisných šířkách, a tím pádem i se „Třemi chlapy v chalupě“, skvělým a oblíbeným rodinným seriálem z počátku šedesátých let, který k nám přicházeli sledovat i sousedé. Nemohli si nechat ujít skvělého dědu Potůčka z Ouplavic a jeho společné hospodaření v ryze pánské domácnosti, kde byl strůjcem mnoha komplikací pro svého syna a vnuka.

Nejstaršího z Potůčků ztělesnil tehdy sotva čtyřicetiletý Lubomír Lipský, s nímž jsme se sešli, abychom představili zákulisí jeho hereckého života. To je stále ještě nekonečným příběhem dnes již pětaosmdesátiletého herce, který každý druhý večer hraje ve čtyřech divadlech v devíti představeních a ještě točí filmy...

Jak vzpomínáte na roli dědy Potůčka?
Tu jsem miloval, opravdu mi sedla, navíc jsem měl přímo v roli svůj oblíbený karban, ale v každém případě mě především zviditelnila. Sice jsem byl profesionálně u divadla od roku 1945, ale díky televizní roli jsem vstoupil do domácností tehdy statisíců lidí. Tématu se ujal i rozhlas a dokonce byly ze „Tří chlapů v chalupě“ fotomontáže v novinách. Trošičku se tam rejpalo do poměrů, a to lidi zaujalo. V průběhu vysílání seriálu mi přišly až čtyři tisíce dopisů. Zkoušeli jsme tehdy od roku 1961 a vysílalo se živě, jen poslední čtyři díly jsou díky telerecordingu v archivu, ale kvalita není bůhvíjaká.
Předtím jsem hrál staříka v divadle Komedie ve hře Jaroslava Dietla „Čtyři z velkoměsta“, kde jsem autora natolik zaujal, že mi v rozepsaném seriálu, jak se říká, ušil dědka Potůčka přímo na míru. To jsou osudy.

Máte s ním spojené nějaké příhody?
Těch bylo samozřejmě mnoho. Například když jsem jednou sekal na chatě na Sázavě zahradu, jen tak v trenýrkách, otevřela se branka a nahrnulo se k nám asi pětatřicet žen z jižní Moravy, zájezd ze Slovácka. Místo aby obdivovaly místní ruiny hradu, patřil jejich obdiv mně. Z náhodného setkání byla tříhodinová improvizovaná beseda.
Byl jsem asi tak přesvědčivý dědek, že jsem dostal také nabídku z jednoho domova důchodců, abych u nich dožil. Přiložili mi i jejich denní řád a jídelníček. Nebo když jsem si v seriálu posteskl, že nemám česnek, diváci mi ho solidárně poslali hned několik balíků.

Pocházíte z města rekordů a kuriozit – Pelhřimova –, jaké jsou vaše dosažené životní rekordy?
Já se za žádnými rekordy nikdy nehonil a ani mimoděk se mi žádné nepodařilo udělat, ledaže bych sám byl rekordem, když ve svém věku stále ještě hraji.

Máte kuriózní zájem – sbíráte autogramy…
Tenhle koníček je libá kuriozita, která i něco přináší. Začalo to ještě na gymnáziu, takže to bylo kolektivní dílko z popudu profesora Líra, který nám sháněl adresy na významné osobnosti, seznamoval nás s naší kulturní vlnou mezi válkami, s osobnostmi literatury i filmu a vědy. Nestačí mít jen něčí podpis, je třeba o tom člověku a jeho díle také něco vědět. Takhle nás nepřímo vedl k tomu, že jsme měli určitý přehled o společenském dění doma i ve světě. Málokdo např. věděl, kdo je Enrico Fermi, italský fyzik, nositel Nobelovy ceny za objev umělých radioaktivních prvků vyrobených neutronovým ozářením. A my získali jeho podpis. Nebo Einsteinův, ten je jedním z nejcennějších, získal jsem jej v roce 1939. Když byl na přednáškách na univerzitě v Travancore v Indii, poslali jsme mu dopis, který se vrátil asi za tři týdny, neotevřený, zato opatřený razítky z Dillí, Kalkaty a Bombaje, kde všude prof. Einstein přednášel. Dodnes mám tuhle kuriózní obálku schovanou. Nakonec jsme ho ale dostihli na univerzitě v Princetownu, kde působil, a on nám promptně podpis poslal. Obsáhli jsme naši meziválečnou literární generaci od A. Klášterského až po V. Nezvala nebo K. Biebla, Medka, unikátní jsou podpisy Špály, Vrchlického, Tyla, Palackého, Riegera a zajímavý je např. také památník s věnováním Emy Destinnové, zpěváka Šaljapina a Aloise Jiráska.

Více najdete v Generaci 4/2008.