Tahy tužkou a štětcem,
symboly pro radost i pro zdraví
Mám ráda zvláštní setkání. Taková, která vám tak někdy „jen tak“ spadnou do života. Akademická malířka JIŘINA LOCKEROVÁ (1957) tohle úplně přesně naplňuje. Postupně jsem se o ní dozvídala od své kamarádky, pak jsem si namátkou prohlédla její krásná leporela pro děti, a také současné obrazy, ze kterých dýchá pozitivní energie. Chtěla jsem ji, i to, co tvoří, vidět na vlastní oči, spatřit kousek z něčeho, co může moje ruka jen zkusit pospat, ale nikdy to nenamaluje…
 V následujících řádcích bych vám chtěla zprostředkovat alespoň kousíček z tohoto setkání, které, ač nebylo vůbec spojeno s vánoční atmosférou, přesto ji v mnohém připomínalo. Tak nějak slavnostní, čisté a příjemné, orámované tvorbou plnou pozitivní energie. Jako kdyby se tu zastavil čas.
Tak to prostě mělo být
Tatínek paní Jiřiny byl vyučený řezbář a rytec, zajímalo ho umění, chtěl ho i studovat, ale v době, kdy tohle přání měl, to bylo obtížné. Udělal si tak jen pár ročníků večerní školy. Maloval, zkoušel grafiku. „Hodně mě v mém nadšení pro malování podporoval, cítila jsem, že si tak trochu naplňuje svůj sen“, říká Jiřina a pokračuje. „Pocházím z Brna. Jsem sice městské dítě, ale Brno, díky svému okolí, mělo velice blízko k přírodě. Byla jsem velmi často v lese, moc ráda jsem tam chodila. K přírodě mě to odevždycky velice táhlo. Vlastně hned od první třídy jsem začala chodit do výtvarného kroužku, od 4. třídy pak do Lidové školy umění, kam mě přihlásila moje třídní učitelka, když usoudila, že mám nějaký ten talent. Už jako hodně maličká jsem ráda kreslila pastelkami, modelovala – šlo mi to docela snadno. Bylo mi taky naprosto jasné, že je to můj životní cíl, kterému se budu věnovat. Mezi ničím dalším jsem se ani nerozhodovala, směr byl prostě jasný.“
Důležité životní stupínky
Samozřejmě v té době nebylo právě jednoduché dostat se na střední školu, přestože v Brně byla právě ona střední umělecko-průmyslová. „Hlásilo se hodně zájemců, ze tří set jich brali třicet. Ale na odvolání se mi na školu podařilo dostat díky mým pracem, které byly vyhodnoceny dobře. Druhá životní zkouška se týkala také studia, tentokrát vysokoškolského – pokud jsem se chtěla výtvarnému umění věnovat profesionálně, bylo třeba absolvovat vysokou školu, to bylo v té době zkrátka podmínkou. Zájemců se hlásilo opět hodně a všichni mimopražští měli v Praze šance ještě omezenější. Opět při mně stálo štěstí a díky talentovým zkouškám mě, opět na odvolání, přijali.
Více najdete v Generaci 6/2009.
|