Úspěšná i bez touhy po kariéře
„Nepoddávejte se číslicím, nemyslete na věk a vše dělejte podle toho, jak se cítíte,“ říká Marta Kubišová
Kalamitní situace prověřují charaktery. Jednou z takových bylo v naší historii období po tragickém srpnu 1968. Tehdy už se velmi slibně rozvíjela pěvecká kariéra MARTY KUBIŠOVÉ, která se jí ale záhy dokázala vzdát a udržet si tak rovná záda, když nesouhlasila s normalizační lží. Vyměnila tím relativně pohodlný život na výsluní popularity za honičku mezi kanceláří a mateřskou školkou, komplikovanou občasnými výslechy Státní bezpečností. Přispěla tak osobně k částečné záchraně cti českého národa.
V Praze se zastavila na skok kvůli křtu knížky „Lásky za časů bezčasí“, která je, jak napovídá podtitul, rozhovorem dvou výjimečných žen – Marty Kubišové a Kamily Moučkové, které v ní vzpomínají na dvacet posrpnových a dvacet polistopadových let, ale i na dětství a další životní peripetie.
Co chvíli naše povídání přerušil někdo se žádostí o autogram s věnováním a zaznělo mnoho upřímných slov od známých i neznámých lidí, u nichž je lidský charakter vysoko na hodnotovém žebříčku.
Jaké měla dcera kardiologa a maminky, která rovněž toužila stát se lékařkou, představy o své budoucí profesi?
Chtěla jsem jít stejnou cestou, studovat medicínu, neurochirurgii. Otec si po válce otevřel soukromou praxi, což stačilo, aby se pro mě i mého bratra Honzu uzavřela cesta ke vzdělání. Zatímco mamince překazil plány Hitler, když nechal zavřít české vysoké školy, mně v tom zabránili komunisti s tím, abych si po maturitě napravila kádrový profil prací v průmyslu. To bylo v roce 1959
v Poděbradech, kde jsme bydleli. S několika dalšími spolužáky jsem nastoupila do tamní sklárny. Ještě jsem zkusila studium jazyka hindí, připravovala jsem se večerně dva roky při Orientálním ústavu. Když mi ale šéf řekl, že si nemám dělat iluze, že se někdy přijetí na vysokou školu dočkám, dala jsem na hodinu výpověď, nemělo smysl zůstávat v průmyslovém podniku, ale vůbec jsem nevěděla, co bude dál.
V roce 1962 jste se také zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty. Kdo vás přihlásil?
Šla jsem kolem Slovanského domu a všimla jsem si plakátu, tak jsem tam zašla pro přihlášku. Dostala jsem se až do finále.
Tehdy už jste ale zpívala dva roky veřejně, na čajích v Nymburce a s taneční skupinou lázeňského orchestru při víkendových koncertech.
Vůbec jsem ale neuvažovala o tom být zpěvačkou. Kdyby mě tehdy neoslovil jeden z hudebníků symfonického orchestru, sama bych se nikam netlačila.
Jak jste se dostala k divadlu?
Zrovna když jsem dala výpověď ve sklárně, maminka přečetla v Literárních novinách inzerát o konkurzu na herečku a zpěvačku do pardubického divadla malých forem Stop. Zkusila jsem to. Posilněná griotkou jsem odsunula od klavíru Bohuslava Ondráčka s tím, že si to zahraji sama. To asi zapůsobilo, vzali mě. Bylo mi dvacet a já poprvé odcházela od maminky, naprosto nepřipravená na samostatný život.
Více najdete v Generaci 5/2009.