Ludmila Křenková:
„Golf je sportem pro každý věk“

V dalším pokračování našeho seriálu jsem se vypravila do Luhačovic za LUDMILOU KŘENKOVOU, fenomenální legendární českou golfistkou, pětačtyřicetinásobnou mistryní republiky, pochopitelně v různých věkových kategoriích. Na výčet všech ostatních vynikajících umístění v turnajích prostor bohužel nemáme. Přiznávám, že jsem k tomu měla i důvody osobní. Paní Křenkovou jsem poznala už v roce 1972, když nastoupila jako vychovatelka na internát Knihkupecké školy v Luhačovicích, a já jsem byla jednou z žákyň této vzdělávací instituce.

Mezi ostatními vychovatelkami, více či méně hodnými dámami v důchodovém věku, zapůsobila jako svěží vítr. Aktivní sportovkyně, golfistka. Pro nás, omladinu, měla pochopení, dokázala být i přísná, ale vždy spravedlivá. S těmito vzpomínkami jsem se za paní Ludmilou vypravila po téměř čtyřiceti letech. Pochopitelně jsem měla i obavy, s jakou mě přijme, jak moc se změnila, když já jsem se z rozpustilé puberťačky stala jen o málo méně rozpustilou babičkou. Stačil ale jediný pohled a vše bylo jasné. Ludmila Křenková zůstala srdečnou vitální ženou se stejnou jiskrou a optimismem, byť i jí život přichystal nejednu těžkou zkoušku. Zde jsou střípky z našeho několikahodinového vyprávění.

Ke sportu mě přivedli rodiče

Vyrůstala jsem v Mariánských Lázních, kde tehdy bylo jedno z mála golfových hřišť v republice. Moji rodiče byli náruživými hráči, no a já, abych nedělala někde neplechu, jsem na hřiště chodila od malička s nimi. Z dnešního pohledu, kdy je golf opravdu drahým sportem, to tehdy bylo úplně jiné. Hrálo se v normálním sportovním oblečení, ve vybavení taky nebyl moc velký výběr. Jediným problémem byla blízkost hřiště, a ten jsme v Mariánkách řešit nemuseli. Byla tam výborná kamarádská parta, žádné „hogo fogo“. A protože mi golf šel, začala jsme jej provozovat závodně a brzo začala sbírat mistrovské tituly. Ale všechno na ryze amatérské úrovni, včetně trénování. Byli jsme zkrátka samouci, kterým golf přinášel radost.

Jak šel život...

Kromě golfu jsem samozřejmě musela také něčím být. Peníze a sport, mezi tím tehdy ještě rovnítko nebylo. Vystudovala jsem tři střední školy a také jsem začala studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ale vdala jsem se, záhy přišly dvě děti – synové, a škola zůstala nedodělaná, ale nelituji toho. Z rodinných důvodů jsme se také museli odstěhovat na druhý konec republiky, do Luhačovic, za nemocnou manželovou maminkou. Můj muž pracoval jako taxikář a já jsem nastoupila jako vychovatelka na Knihkupeckou školu. Obě tato povolání nám umožňovala upravovat si pracovní dobu tak, abych mohla pravidelně dojíždět do Mariánských Lázní na tréninky. Fiatem 500 jsem jezdívala i s oběma chlapci napříč republikou, někdy s námi jel i manžel. Dnes si už nedovedu představit, jak jsme se tam vůbec poskládali. Cesta trvala tak sedm až osm hodin. Ale byli jsme mladí, provoz na silnicích vypadal poněkud jinak než dnes, tak se to dalo. Bohužel manžel, moje velká opora, zemřel, chlapcům tehdy bylo deset a sedmnáct let. Kromě jiného to byl právě golf a lidé kolem něj, co mně pomohlo tuto velmi těžkou životní etapu překonat. Dnes již mají synové své rodiny, a protože žijí také v Luhačovicích, sama se rozhodně necítím. I když nejsem ta pravá hlídací babička na zavolání – na to mám pořád moc aktivit.

Více najdete v Generaci 2/2011.