Neohlížím se zpátky, jdu dopředu

Poprvé jsem si všimla Petra Štěpánka v televizní pohádce „Jak se Mette chtěla stát královnou“, kde hrál jednoho ze „svých“ mnoha princů. Měla jsem radši dobrodružné příběhy, tak jsem se u televize usadila, až když promluvil. Každé slovo, které pronesl nezaměnitelným hlasem, znělo příjemně.

Vzpomenete si na své úplně první vystoupení na jevišti?

Nebylo to na klasickém jevišti, ale v tělocvičně základní školy v Ostrovní ulici. Byli jsme spolužáci a kamarádi s Jardou Hanzlíkem. Možná v osmé či deváté třídě přišla jedna z učitelek před nějakou besídkou s nápadem, že když jsou naši otcové herci, abychom si něco vymysleli a zahráli spolužákům. Dovedu si představit, jak jsem se asi zatvářil, ale nakonec jsme připravili klasickou etudu jak se hledají brýle. Školnímu publiku se to líbilo.

Na základní škole jsem se dostal poprvé také k rozhlasovému projevu. Patřil jsem totiž do kategorie sígrů a dvojka z chování, to byl u mě ještě úspěch, takže jsem pravidelně musel do školního rozhlasu veřejně prohlásit, že se polepším. Do paměti se mi nesmazatelně vryl tehdejší zástupce ředitele Majer, který byl vždy u toho. Zlepšoval jsem se například tak, že jsem měl dvě žákovské knížky: Jednu jsem ukazoval doma, druhá sloužila pro školní zápisy.

Můžete se k něčemu co jste vyváděl přiznat teď, s odstupem času?

Nějakou velkou lumpárnu připomínat nebudu, abych děti neinspiroval, kdyby to náhodou četly. Když jsem dokončil školu, určitě se tamním pedagogům ulevilo. Jen jednou jedinkrát mě jako bývalého absolventa pozvali na besedu do Hellichovky, bylo mi kolem třiceti. V aule podél zdí stáli pedagogové a já o každém řekl, co jsme mu provedli, jakou měl přezdívku apod. Od té doby už mě tam nikdy nepozvali.

Držel nad vámi některý z rodičů ochrannou ruku?

Kdepak, nikdo. Máma mě řezala denně a táta jen občas, když byl zrovna doma. Ve srovnání se starším bráchou jsem byl já ten o dost zlobivější. Když se ale později plánovalo obsazení rolí, Martin hrával padouchy a já ty prince.

Když se člověk dostane na vysokou školu, bývá to jedno z nejšťastnějších období.

Když jsem přišel na DAMU, vládlo tam úžasné klima, atmosféra ve společnosti byla příjemně uvolněná. Já měl navíc jako ročníkového pedagoga profesora Nedbala, vynikajícího člověka.

Jak vzpomínáte na dobu studií?

Na roky na DAMU vzpomínám rád, mám dodnes z té doby nádherné přátele, byli jsme výborný ročník, ale škola z nikoho herce neudělá. Buď to člověk v sobě má, nebo nemá, ale pozor, musíte mít pak v praxi také strašnou kliku, bez té to nejde. Znám tolik kvalitních herců a hereček a nikdo o nich skoro nic neví, a pak jsou tady někteří, co nejsou tak dobří a přesto je vidíte na každém kroku.

Brzy jsem šel do praxe, hostoval jsem při škole asi na pěti scénách. Za představení jsem dostával třicet korun, tak jsem byl docela bohatý student, vždyť U tří pštrosů stál oběd desetikorunu. Doma mi navíc vařili, prali, měl jsem dokonalý servis. Co lepšího bych si býval mohl přát.

Možná vám spolužáci záviděli, že vám může otec leccos vysvětlit.

Dnes bych s tátou potřeboval mluvit, témat by bylo hodně, a také je spousta otázek, na které bych potřeboval znát jeho odpovědi. Čím je člověk starší, tím víc by chtěl vědět o své rodině, o své práci a bohužel lidi, kterých by se rád zeptal, a nemusejí to být jen rodiče, už tady nejsou. Ne nadarmo se v Bibli říká: „... ze stromu poznání dobrého a zlého nejez a ani se jej nedotýkej“.

Více najdete v Generaci 2/2010.