V bílém plášti,
nebo se startovním číslem na dresu

Profesor JAN PIRK a transplantace srdce, respektive kardiochirurgie a IKEM, patří neoddělitelně k sobě už po desetiletí. Totéž platí o spojení prof. MUDr. Jana Pirka, DrSc. se sportem, především s běžeckými závody. Když zrovna neoperuje nebo nehovoří s pacientem před operací či po ní, jako přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM a současně přednosta Kardiocentra IKEM řeší mnohé administrativní záležitosti, jejichž seznam se zdá nekonečný, navíc co chvíli zodpovídá nespočet telefonátů.

Jeho program je skutečně nabitý, přesto si dokázal najít chvilku času, posadit se a klidně, s příjemným úsměvem ve tváři odpovídat na naše otázky, i když se blížil čas odjezdu na akci do Slaného. Ani v pět hodin odpoledne jeho pracovní den zdaleka nekončil.

O velikonočním pondělí jste se vrátil z Himálají. Jaký vrchol jste zdolal a byl jste tam mezi velikány poprvé?

Jednou jsem se tudy vracel cestou z Dálného východu a řekl jsem si, že se sem musím někdy vrátit. Vypravil jsem se tam se skupinou přátel, bylo nás dvanáct, ale nejeli jsme zdolávat žádné vrcholy, ale trochu poznat zdejší lokalitu. Nejvýš jsme byli v základním táboře ve výšce 5270 metrů pod Everestem. Zkoušel jsem tam běhat, ale to nešlo, dost jsme se zadýchali jen při stavbě pyramidy z velkých kamenů. Donést těžký kámen už byl docela výkon. Jinak jsme jeli ze Lhasy terénními vozy do Káthmándú, s několika odbočkami, abychom viděli co nejvíce místních zajímavostí. Ve Lhase, která je ve výšce 3650 metrů, tedy jako vrcholky Alp, jsem se za tři dny aklimatizoval natolik, že jsem mohl běhat, abych nevypadl z tréninku na Pražský maraton.

Kde jste prožil své dětství, a jaké bylo?

Dětství jsem prožil na dvou místech, které mám rád. V Praze a v malebné středočeské vesničce Konojedy, kam jezdíme dodneška. Vyrůstal jsem se dvěma mladšími sestrami a dětství jsme měli moc hezké díky rodičům. Maminka byla ta přísnější, stačilo, že jsem přišel jen o pět minut později z Riegrových sadů, u kterých jsme bydleli, a další týden jsem měl „hausarest“ a týden jsem s kluky nikam nesměl. Třebaže jsme na tom materiálně nebyli zrovna nejlépe, obě rodiny, jak maminčina, tak tatínkova, o všechno přišly v roce 1948, bylo naše dětství krásné a plné nezapomenutelných zážitků. Tatínek s maminkou tomu věnovali veškerou energii, rodina je to nejdůležitější.

Co jste si z té doby odnesl do života?

Dětství člověka formuje, dává mu základ pro jeho další kroky a přístup k životu. Jak už jsem zmínil, žili jsme velmi skromně a měli spíš nouzi, tak určitou šetřivost, nejsem nijak marnotratný, což se v životě určitě hodí, nikdy není důvod zbytečně rozhazovat.

Najde se již v tomto období souvislost s vaší současnou profesí, když byl váš otec rovněž lékař?

Jsme tradiční lékařská rodina: Lékařem byl už můj pradědeček, dědeček i tatínek a jeho ­bratr, tedy můj strýček, lékařkou je i jedna z mých sester, takže máme medicínu v rodině pořádně zakořeněnou. Tatínek byl internista s kardiologickým zaměřením. Nikoho nepřekvapilo, že jsem ji chtěl nakonec dělat také.

Maminka byla vedoucí prodejny družstva zádruha na vinohradské ulici, pro které nejdřív pracovala jako domácí dělnice na výšivkách apod.

Uvažoval jste někdy alespoň na chvíli o jiné profesi? Někde jsem se dočetla, že jste chtěl být námořníkem.

Určitě v dětství, nejdříve jsem chtěl být stejně jako hodně kluků popelářem, líbilo se mi, jak stáli při jízdě na stupátku. Potom jsem chtěl jít k cirkusu a dělat osvětlovače. Obdivoval jsem, jak mohli sedět vysoko nad zemí a osvětlovat všechny aktéry, hra se světly, to byl zážitek. Později, když už jsem se vážně rozhodoval, kam půjdu po základní škole, bylo mým hlavním předsevzetím, že budu námořním důstojníkem.

Více najdete v Generaci 3/2011.