Udržuji si nadhled a nic moc neprožívám

„Všechno zlé, je vždy pro něco dobré, jen se tím člověk nesmí nechat vykolejit,“ říká Radoslav Brzobohatý

Bylo mi tak dvanáct let, když mě přímo okouzlil televizní „Martin Eden“, vysílaný o Vánocích. Také se mi zalíbil herec, který mu propůjčil svou tvář, Radoslav Brzobohatý. Od té chvíle jsem si vybírala představení, kde hrál, aby mi žádné neuniklo. Proto moje cesty směřovaly nejčastěji do vinohradského divadla. Dnes už je mnohé jinak, ale Radoslav Brzobohatý na prknech, co znamenají svět nadále zůstává, navíc ve vlastním divadle a patří k našim předním hercům.
Když jsme se sešli, zrovna se připravoval na vystoupení v „Tančírně“. Přesto jsme si stihli popovídat o jeho životě v různých etapách.

Věnoval jste se vedle ochotničení hodně muzice, ale i sportu. Hrál jste 2. basketbalovou ligu, nakonec ale zvítězilo divadlo. Jak jste se k němu dostal?
Nebylo to nijak složité, chodil jsem do hudební školy, od dětství jsem hrál na housle, později na basu, na kytaru, na trubku. V okolí Valašského Meziříčí i přímo ve městě, kde jsem vyrůstal, působilo hodně kapel, hodně lidí muzicírovalo jen tak pro radost. Muzikant z jedné lidové kapely mě objevil jako vhodného představitele do „Broučků“ v dětském ochotnickém souboru, to mi bylo asi devět nebo deset let. To byla moje první role.
Hrál jsem na housle a současně miloval všechny sporty, takže se občas stalo, že jsem šel místo do houslí radši sportovat, a to se pak stával futrál s hudebním nástrojem částí branky. Teprve mnohem později jsem si divadlo vybral jako profesi.
Studoval jste gymnázium ve Valašském Meziříčí, ale nakonec jste maturoval na textilní škole. Asi to tak mělo být, nasměrovala vás k divadlu…
Z gymnázia jsme čtyři kluci museli v kvintě kvůli nějakému průšvihu odejít. Jeden z nás zjistil, že můžeme pokračovat ve studiu na textilní škole v Krnově, tak jsme se tam vypravili. Založili jsme tam svoji kapelu. Když pak jedna profesorka založila umělecký soubor, hráli jsme v něm a ona nás přihlásila do STM, tehdejší soutěže tvořivosti mládeže, a my uspěli. Potom jednou hostoval v Krnově soubor Národního divadla a naše skvělá profesorka pozvala na naše představení Ladislava Peška. Po představení mě vyhledal a pozval mě k sobě do hotelu a zkoušel na mě různé herecké praktiky. Nakonec mi řekl, ať to zkusím na JAMU v Brně a domluvil mi přípravu u jedné své kolegyně z ostravského divadla.

Více najdete v Generaci 6/2009.