Nejdříve mu nástroj voněl

„Housle jsou výtvorem lidského génia, který se v tomto případě povedl k naprosté dokonalosti,“ říká virtuos JAROSLAV SVĚCENÝ

Vědce, ale i muzikanty, kteří se věnují vážné hudbě, si většina z nás představuje jako vážné a hloubavé lidi. Stejným dojmem působí i  jeden z našich předních houslových mistrů JAROSLAV SVĚCENÝ. Ovšem jen do chvíle, než se s ním setkáte a zjistíte, že je také žertéř a veselá kopa.

Navíc je i skvělý vypravěč, takže když se někde objeví, je jasné, že zavládne příjemná atmosféra a že se v každém případě dozvíte něco o historii houslí, kterou má, jak se říká, v malíčku. Stejně tomu bylo i při našem setkání, kdy jsme shrnuli do několika otázek to podstatné, co se v jeho životě odehrálo v uplynulém půlstoletí.

Životní jubileum slaví letos 8. prosince a my se řadíme do zástupu gratulantů s přáním, aby nám ještě hodně dlouho zpříjemňoval život virtuózní hrou i spoustou zajímavých projektů.

Kdy jste se setkal s houslemi úplně poprvé a kdo byl strůjcem vašeho „houslového štěstí“?

Maminka vystudovala hudební pedagogiku na univerzitě v Olomouci, ale ten hlavní strůjce byl můj úžasný děda, kapelník a houslista, který mě začal vodit v Hradci Králové, kde jsem vyrostl, do houslařské dílny rodu Pilařů. Tam mi to úžasně vonělo a což teprve, když mě nechali zamíchat lak, kterým pak dávali houslím ten nádherný vzhled. Starý pan Pilař byl ročník 1899 a svým vyprávěním mě přivedl k houslařské historii. U něj jsem také poprvé viděl rozebrané nástroje, kterým jsem se mohl podívat do útrob a číst si zápisky a různá sdělení starých mistrů. Často jsem se v dílně zastavil později už sám, když jsem šel z hudební školy v sousedství. Úplně poprvé jsem zkusil hrát na housle, když mi bylo pět let.

Jaké byly začátky? Traduje se, že děti chodí „za housle“ a hrozně nerady cvičí. Bylo tomu tak i ve vašem případě?

Říká se také, že každý den není posvícení… A nebylo. Nejdříve jsem hrál docela rád, ale když mi bylo asi deset, mnohem radši jsem jezdil lyžovat do nedalekých Orlických hor či Krkonoš a na plácku za domem hrával s kluky „pozemní hokej“, jak jsme říkali naší honičce za tenisákem s hokejkou v ruce. Tehdy jsem hodně koketoval se sportem a nechtělo se mi moc cvičit se smyčcem. Jenomže během dvou let jsem získal první diplomy na dětských houslových soutěžích, což mě motivovalo natolik, že jsem zhruba od dvanácti věděl, čím bych se chtěl hodně zabývat. Postupem času se ještě leccos změnilo, už jsem si bez houslí další život neuměl ani představit a jak vidíte, vydrželo mi to dodnes.

Vaše sólová dráha začala již v době studií na pražské konzervatoři. Byla to skvělá praxe pro studium, ale dalo se vše časově skloubit? A jak jste zvládl přechod z Hradce do Prahy?

V patnácti letech jsem já, jedináček, přišel z rodného Hradce Králové, z rodinného domku, do 1. ročníku Pražské konzervatoře. Začátek v Praze byl vskutku „impozantní“: Bydlel jsem v Domově mládeže v Husově ulici, na pokoji nás bylo šest, z toho čtyři studovali jakousi technologii zpracování masa. Při nástupu jsem dostal pupendo a cvičit na housle jsme v tom baráku mohli jen ve sklepě. „Naštěstí“ po třech měsících praskl kotel a já si hledal podnájem. Bydlel jsem potom v pokojíčku velkém tak 2,5 × 2,5 metru. Když jsem cvičil na housle, jednou nohou jsem stál na posteli a druhou na židli, jinak bych drkal špičkou smyčce o zeď. Říkám tomu všemu dodnes „Felliniho střih“!

Více najdete v Generaci 6/2010.