Rudolf Jelínek: VÁNOCE NEJEN V SEDLE
Už je to hezká řádka let, co jsem viděla zblízka v akci Rudolfa Jelínka alias vyšetřovatele šplhat v Hodkovičkách na vysoký komín, kde seděl Jiří Lábus v roli delikventa. Záběry patřily do filmu „Zatykač na královnu“ a my jsme tam byly s kamarádkou v roli „a jiní“ v rámci komparzu, což bylo finančně příjemné, jinak nevinné záškoláctví našich gymnazijních let. Teď jsem se setkala s jedním z našich předních herců „naživo“ proto, abychom si popovídali o jeho herectví a o životě vůbec.
Kutnohorský rodák se dostal k divadlu už v raném dětství, k filmu pak ještě za studií a rozhodně se zatím nechystá nazout důchodcovské bačkory, naopak. Je právě na prahu nové životní etapy.
Od kdy se vlastně datuje vaše cesta k divadlu a kdo měl na vás největší vliv?
Poprvé jsem stál na jevišti těsně před válkou, jako čtyřletý, v roli prince, kdy jsem s mečem polepeným staniolem udatně zachraňoval Šípkovou Růženku.
Na gymnáziu jsme měli štěstí na vynikající kantory, kteří měli klasické vzdělání, a dokázali nás pro látku zaujmout. Dodnes si pamatuji, jak nám profesor Velhartický odvodil matematické vyjádření „zlatého řezu“. Profesor Znojemský, který vedl také loutkářský soubor, jenž nejednou vyhrál Loutkářskou Chrudim, nás vtáhl do divadelního kroužku. A byl to právě on, kdo mi jednou řekl, abych to zkusil s přijímačkami na DAMU. Neměl jsem vůbec tušení, že taková škola existuje. Sehnal jsem si informace a podal přihlášku stejně jako snad osm set dalších adeptů herectví. Naučil jsem se tři básničky, tři monology a vůbec jsem nečekal, že by mě mohli přijmout. Byl jsem však mezi těmi dvaatřiceti šťastnějšími.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že herec nehraje jen pro svou potěchu, ale i pro diváky?
To bylo někdy už ve dvanácti třinácti letech, účinkoval jsem jako Mauglí v dramatizaci Kiplingovy „Knihy džunglí“, když jsem se setkal poprvé s diváckou odezvou a poznal jsem, co pro herce znamená, když diváky osloví. To pro mě bylo velmi inspirující.
Více najdete v Generaci 6/2007