ŽIVOT STOJÍ ZA TO, ABY SE ŽIL
Do titulku jsme si vypůjčili moudro Jana Wericha, které si pro sebe takto zestručnil Josef Somr, když jsme ho požádali o myšlenku, kterou se v životě řídí. Jeho výraz se vryl nesmazatelně do paměti, když jsem jako malá školačka tajně sledovala v televizi oscarový film Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, kde vytvořil nezapomenutelnou charakterní roli výpravčího Hubičky, jenž razítkoval svůdné pozadí půvabné průvodčí Zdeny Svaté, kterou ztvárnila Jitka Zelenohorská.
S Josefem Somrem z úspěšné herecké generace, která dala základ pražskému Činohernímu klubu, jsme si povídali o hraní v divadle, ve filmu, ale i o životní cestě, na jejímž počátku byl přesvědčen, že se „zašije“ v zemědělském družstvu doma ve Vracově a v poklidu tak projde životem. Jenomže vše bylo jinak.
Netajíte se tím, že jste se od dětství velmi ostýchal vystoupit veřejně při jakékoliv příležitosti a setkání s lidmi vás uvádělo do rozpaků.
Vyrůstal jsem v prostředí prostých venkovských lidí a i když jsem neměl doma žádné intelektuální zázemí, dokázal můj otec, původní profesí truhlář, ještě v 88 letech recitovat Kollára, zatímco já bych už dnes nedokázal přednést to, co jsem se naučil včera...
Přesto jste šel studovat, nikoliv seučit některé zemědělské profesi.
Nejdříve jsem studoval na kyjovském gymnáziu,ale nebyl jsem žádný lumen. Nicméně mě za špatné známky doma nikdy nehubovali,natož aby mě třeba bili. Když se blížila maturita, vůbec jsem nevěděl, kam mám dále směřovat. Technické předměty nepřicházely v úvahu, tak jsem se
smířil s tím, že skončím někde v zemědělství a budu si v podstatě užívat života v pohodě bez dalšího velkého snažení.
Jak jste se tedy objevil na Janáčkově akademii múzických umění?
Čirou náhodou, protože jsem nijak nevynikal ani mezi ochotníky. Moje první role někdy ve čtrnácti letech byl písař v Maryše, který řekl: „Tady vám nesu psaní.“ Já tak stál na prknech, která prý znamenají svět, ale pro mě tenkrát neznamenala vůbec nic, nikdo si mě ani nevšiml,natož nějaká děvčata. Moc jsem si přál oslovit v roli nějaké postavy širší veřejnost, jako Josef Somr jsem si na to netroufl. O prázdninách po maturitě, kdy jsem stále nevěděl, co bude dál, jsem při jedné návštěvě Brna šel s kamarádem kolem budovy, kde měli nápis, že se budou konat v září dodatečné zkoušky. Byla to JAMU a kamarád mi řekl,jestli nechci být třeba herec, ať to zkusím. Dodnes nevím, jak jsem mohl u zkoušky uspět. Ještě cestou do Brna jsem se ve vlaku učil básničku S. K. Neumanna, abych uměl tři do předepsaného počtu. Spustil jsem naším slováckým dialektem a všichni tam ze mě měli pěknou legraci, jen pan Höger se usmíval, jaká nádhera je to moravské nářečí. Byli ke mně velice laskaví, že mě přijali. Zásluhu na tom měl i Vladimír Menšík, tehdy již student
třetího ročníku, který mi Neumannovu básničku napovídal...
Co vám škola dala?
Jsem přesvědčený, že když člověk chce, každá škola mu něco dá. Mně JAMU doslova otevřela svět, teprve tam jsem začal divadlo poznávat, dovzdělávat se v hudbě, literatuře i v dalších oborech, jak jsem na ně postupně narážel. Hodně jsem na sobě pracoval. Vůbec pro mě nebyl jednoduchý příchod do Brna z provinciálního Kyjova, já neuměl přejít přes křižovatku, ani jet tramvají... Také jsem se naučil číst knížky. Do té doby jsem musel ovládat jen všechny domácí práce, byli jsme doma tři kluci, žádné děvče ...
Více se dočtete v čísle 2/2007 časopisu Generace