Strojní zámečník z Frenštátu se stal olympijským vítězem i mistrem světa ve skoku na lyžích

Jiří Raška rýžoval zlato ve vzduchu

Skokan na lyžích JIŘÍ RAŠKA se v roce 1968 v Grenoblu jako první český sportovec radoval ze zlaté medaile na Zimních olympijských hrách. „Byl to nádherný let v nekonečném tichu. Redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat, trenér Zdeněk Remsa si obličej omýval sněhem a pisklavý legendární norský reprezentant Virkola přestal pískat.“ Tak popsal zlatý Raškův skok spisovatel Ota Pavel.

Cesta k olympijskému triumfu a mnoha dalším skvělým úspěchům však nebyla procházkou růžovým sadem. Prozrazuje to i náš rozhovor s touto devětašedesátiletou legendou českého sportu.

Je pravda, že malé skokanské můstky byly vaší prioritou už v klukovských letech?

Kdepak, můj repertoár byl bohatý. V zimě jsem také běhal na lyžích, bavil mě hokej a pinčes. V létě jsem hrál závodně fotbal a jezdil na kole a dokonce i na koni. Všestranost se určitě podepsala i na mých pozdějších výkonech ve skokanském světě. Tento sport mi učaroval svojí zvláštností, potřebou sebeovládání i odvahy. Důležité slovo měla i rodinná tradice, neboť skokům se věnovali dva strýcové i bratranec. Nicméně mé první krůčky byly nevalné. Na dorosteneckém mistrovství republiky jsem skončil až devátý, ale pozvolna jsem se zlepšoval a brzy měl radost z prvenství na krajských přeborech ve veliké konkurenci šesti desítek skokanů.

Do reprezentace jste byl povolán už v sedmnácti letech. Překvapilo vás to?

Nečekal jsem tuto poctu, ale v roce 1958 po mistrovství světa v Lahti se začal tvořit nový národní tým. O jeho složení rozhodovaly dva nominační závody v Harrachově a z nich jsem ke své radosti našel cestu do reprezentace. Mladíků, jako jsem byl já, však uspělo víc. Trenérem se stal Miloslav Bělonožník a nám začala tvrdá dřina, která dost výrazně změnila můj život. Pracoval jsem osm hodin denně jako strojní zámečník v MEZ Frenštát, studoval večerní průmyslovku a ještě pomáhal na rekonstrukci rodinného domku. Byl jsem doslova v jednom kole a třeba rychlost trénoval až večer na ulici za tmy pod lampami. Vždy jsem se těšil na sobotu, kdy se pracovalo jen šest hodin a hlavně na neděli, protože jsem se mohl připravovat dvoufázově. Odměnou byly stále se lepšící výkony a první zahraniční zájezdy.

V roce 1964 jste nechyběl v nominaci na olympijské hry do Innsbrucku, ale jejich atmosféru jste nepoznal. Proč?

Před touto olympiádou se mi na závodech v Cortině podařilo v silné konkurenci skončit dvakrát na stupních vítězů, což byl do té doby můj největší úspěch. V dějišti her mně však vedení výpravy sdělilo, že peníze jsou pouze pro tři skokany a já mezi nimi nejsem. A tak místo na olympijské můstky jsem si to o půlnoci namířil k rychlíku do Vídně. Byl to krutý verdikt, neboť jsem se cítil ve výborné formě a s účastí na olympiádě počítal. Po návratu domů jsem „skočky“ hodil do kouta a rezolutně řekl, že končím. K tomu však naštěstí nedošlo. Už tři týdny po olympiádě jsem absolvoval severské turné a od roku 1965 začal vítězit i nad světovými skokany.

Více najdete v Generaci 2/2010.