Milena Duchková vybojovala před čtyřiceti lety v Mexiku zlatou olympijskou medaili
Do vody už po hlavě neskáče
Desetimetrová věž může být pro běžného smrtelníka vynálezem hrůzy. Když se totiž díváte dolů, zalykáte se málem strachem. Propast pod vámi je hluboká a nekonečná jako dětské sny. Pro Milenu Duchkovou však byly tyto věže jednou z hraček už od útlého mládí. A co víc, naučila se z nich skákat tak dobře, že už v šestnácti letech byla za své úžasné představení odměněna zlatou olympijskou medailí a o čtyři roky později k ní přidala kov stříbrné hodnoty. Mnozí z nás mají ještě pod kůží nedávno skončenou olympiádu v Pekingu. Věříme, že se s námi rádi vrátíte i do „zlaté“ historie.
 V roce 1960 přišla Milena s maminkou do pražského Tyršova domu k paní Marii Čermákové, ale tato renomovaná trenérka s obvyklou přísností řekla: „Takové malé nebereme.“ Milena však hrdě oponovala: „Mně už je osm.“ Měla pravdu, i když vypadala jako holčička, která si to k bazénu namířila z mateřské školky.
Šidila jen hodiny zpěvu
Trenérka tenkrát dost výjimečně přihmouřila oči a začaly spolu nacvičovat salta a překoty. Byly jich stovky, tisíce, možná desetitisíce. Čermáková vždy své svěřenkyni kladla na srdce, aby byla aspoň o sto bodů lepší než soupeřky a rozhodčí jí tak nemohly připravit o vítězství. „Bodování sudích je totiž dost často neseriózní,“ připomínala trenérka své zkušenosti.
Podmínky pro její oblíbený sport nebyly v té době zrovna ideální. Z věže mohla skákat jen jednou týdně na plaveckém stadionu na Barrandově, a přestože se už prosazovala i na mezinárodní scéně, dveře dokořán byly otevřené jen do Sovětského svazu a NDR. Do západních zemí se jezdilo jen na pozvání. „Trénovala jsem opravdu jen ve svém volném čase, například ve škole jsem občas zameškávala pouze hodiny zpěvu,“ usmívá se Milena.
Vzhůru a dolů
Olympijské hry jsou snad pro každého sportovce nemilosrdným útokem na nervovou soustavu. Pro Milenu to však byla jen školní úloha, kterou chtěla zvládnout. Do vody se z věže vrhala s takovým klidem, jako by si přišla pro radost zaskákat do pražského bazénu v Podolí. „V té době jsem vyhrávala skoro všechny závody, včetně Evropského poháru v Helsinkách. A tak jsem si říkala, proč bych najednou neměla být první. To, že jsem poprvé za oceánem i na olympijských hrách jsem vůbec nevnímala,“ netají své tehdejší pocity.
Nahoře na platu pod klenbou olympijské haly Alberca se téměř ztrácela. Jakoby tam někdo postavil drobnou panenku z blízkého zlatnického krámu. Jejích 157 centimetrů a 52 kilogramů bylo však trezorem jistot. Už kvalifikací prošla hladce a navíc parádním závěrečným skokem při třech a půl překotech napřed skrčmo hned první večer naznačila, kdo je v této disciplíně královnou.
Více najdete v Generaci 5/2008.
|