Stanislav Zindulka:
»Poctivý kumšt je dřina,
ale musí se dělat s radostí...«


„Máte pravdu, často si lidé mysleli, že su Moravák, ale já nésu,“ uvedl vše na správnou míru Stanislav Zindulka na začátku vyprávění o své divadelní pouti, která trvá už přes půl století a nabrala pěkně na obrátkách. V šestasedmdesáti letech hraje v deseti kusech na sedmi pražských scénách, právě se chystal na cestu do Bratislavy, kde měl dvě představení, potom mířil do Drážďan a pomalu začínal balit kufr na listopadový zájezd do zámoří, kde se představí kanadskému publiku jako černý šofér ve hře „Řidič paní Daisy“. Uvízl rovněž v osidlech nekonečného televizního seriá­lu a ještě má tolik energie, že se chystá na roli ve filmové pohádce.


Jak se stalo, že jste zamířil na horách zrovna k divadlu?

Táta byl textilní výtvarník, maminka mu pomáhala, vedla domácnost a pořád si zpívala. Oba milovali divadlo, takže mě brávali do jilemnického ochotnického souboru a já brzy ochotničil s nimi – když se vyskytla nějaká dětská role, tak jsem ji dostal. Úplně poprvé jsem si zahrál sotva v pěti letech. Venkovští ochotníci, velcí vlastenci, nastudovali v polovině třicátých let „Prodanou nevěstu“ a já se objevil ve scéně, jak přijíždějí cirkusáci, principál nemůže zvednout činky a přiběhne takový malý komediantský kluk a odnese je. To byla moje první divadelní příležitost a začátek lásky k řemeslu na celý život.


Tehdy už ale v horských oblastech sílil německý vliv…

Byl jsem hodně vnímavý kluk a dodnes mám před očima městečko s mimořádně bohatým kulturním životem a se dvěma středními školami – gymnáziem a tkalcovskou průmyslovkou. Jilemnice byla tehdy poslední českou výspou, pomalu končila třicátá léta a stahovala se německá mračna. Vše kolem už bylo německé a možná právě proto u nás ve městě stále převládal zvláštní pud národní sebezáchovy. V Jilemnici byl tehdy nejen ochotnický spolek, ale i dva pěvecké sbory, fungoval i orchestr s velmi dobrými venkovskými muzikanty. Naše „Prodaná nevěsta“ měla několik repríz a jezdili jsme s ní po českoněmeckých štacích – Žacléř, Hostinné, Vrchlabí, Trutnov…, což mi pak připomínala cesta z „Vlaku dětství a naděje“ – jako bychom podporovali český život, který začal být utlačovaný. Všechno to pohraniční utíkání, ta zvláštní atmosféra se mi ve vzpomínkách vrátily, když jsem točil zmíněný film. Prožitky uložené hluboko v nitru se dostaly na povrch a já je zúročil v roli Josefa Pumplmě. Film měl nádherný scénář, vynikající předlohu i režiséra, a snad i proto velký úspěch.

Více najdete v Generaci 6/2008.