S domácími poklady je třeba zacházet obezřetně

Většina z nás má doma nějaký starší předmět po předcích – porcelán, keramiku, sklo nebo také hodiny, hodinky, budíky, případně bižuterii nebo šperky, zajímavé výrobky z kovů či ze dřeva, nábytek a jeho doplňky, apod. Jsou to převážně předměty tzv. užitné hodnoty a předměty zhotovované v nejrůznějších oborech uměleckého řemesla. Ke starožitnostem, jinak také volnému kulturnímu dědictví, jsou některými lidmi obecně řazeny i předměty čistě výtvarného uměleckého charakteru jako jsou obrazy, grafiky nebo plastiky a sochy, na které se jako na předměty kulturní hodnoty může vztahovat zákon o státní památkové péči nebo zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty.

Říkáme-li starožitnosti, máme většinou na mysli předměty starší padesáti let a více, které se již nevyrábí. Za starožitnosti jsou někdy vydávány i předměty daleko mladšího data vzniku, které jsou třeba v zájmové sféře sběratelů. Většina lidí však nemá přehled o hodnotě starožitných předmětů, a tak se stává, že s nimi nezachází zrovna správně. Ze své dlouholeté praxe vím, že nevědomost o hodnotě takových předmětů přispívá k jejich ničení. I z tohoto důvodu otevíráme na stránkách Generace kapitoly o starožitnostech, jejich určování a případně i o jejich oceňování, uvidíme, co vás bude zajímat.

Co neumíme, svěřme odborníkovi
Nejednou jsem viděla obraz „po předcích“, zpravidla snesený z půdy nebo vytáhnutý z nějaké kůlny, který byl čištěn saponátovými nebo ještě horšími prostředky, aby nabyl na původní svěžesti. Viděla jsem i obraz, který byl v péči jisté malířky, která jej měla zrestaurovat. Výsledek byl na první pohled tristní. Nejenže smyla lazury, ale obraz vypadal jako nedodělaný, stal se nečitelným. Jako další příklad nevědomosti mohu uvést starožitný skleněný pohár vyjmutý z myčky na nádobí, kdy úžas nad tím, že jsou barvy nějak mdlé, nebral konce. A to zájem starožitníků o takové poháry neklesá, jejich ceny se pohybují od 600 korun až k několika tisícům za kus. Tak jednoduše tedy může dojít k naprostému zničení předmětů, které už pak restaurátor či jiný odborník, nikdy nedá dohromady. Nakonec putují do popelnic nebo na skládky, což je velká kulturní škoda!

Zájem tvoří nabídka a poptávka
Někdo vlastní starožitnosti jako vzpomínku na své předky, jiný je pro jejich neopakovatelnost sbírá a vytváří z nich zajímavé celky. Nejvíce se ale se starožitnostmi obchoduje. Že jsou starožitnosti stále v kurzu, dokládá i velké množství starožitnických prodejen nejen ve větších městech. Říká se jim „obchody se vzpomínkami“. Starožitné předměty lze najít i v prodejnách bazarů, nejrůznějších drobných obchůdcích, ale i v zastavárnách. Na nejvyšším stupni obchodu s uměleckými předměty, tedy i se starožitnostmi, stojí prodejní galerie a aukční domy. Ty se většinou neobejdou bez spolupráce s odborníky, jako jsou historici umění nebo soudní znalci pro tyto obory. V naší zemi se již počet aukčních domů ustálil a své služby zde nabízejí také renomované zahraniční firmy, které se na tomto poli s uměním pohybují i 300 let. Tak české umění nebo předměty uměleckého charakteru získávají nejen u nás doma, ale především v zahraničí velkou prestiž, kdy vyvolávací ceny u některých zájmových věcí jdou do závratných výšek, natož potom ceny dosažené. Není tomu tak dávno, co jedna z nejstarších světových aukčních síní, která má svou pobočku i v Čechách, vydražila na aukci v Londýně klasiky českého moderního umění za částky, které jsou pro průměrného sběratele naprosto nedostupné. Počítalo se např. s tím, že obraz Františka Kupky „Bílý kotouč“, bude prodán v přepočtu asi za 14 milio­nů Kč. Vydražen byl za 40 milionů!

Více najdete v Generaci 5/2011.