Dušičky, čas zastavení a snění,
zůstávají, i když se mění

Do svatodušních svátků nám zbývá ještě nějaký čas, ale přibližují se mílovými kroky. Zatím si ještě užíváme relativně teplých dnů, ale víme, že se příroda s neopakovatelnou pravidelností chystá k zimnímu spánku. A právě v tomto období se naši předkové rozhodli věnovat čas vzpomínkám na zemřelé.

Název svátku zní trochu tajemně a hezky česky – Dušičky. Ale to bychom snad ani nebyli my, abychom si k tomuto obecnému českému označení vzpomínek na zemřelé nepřidali a neslavili také ono cizí „Halloween“. Mají k sobě sice blízko, ale přece jenom to není jedno a totéž, jak ještě dále uvidíme. Vzpomínka na zemřelé se v nejrůznějších podobách a nejrůznějším způsobem konala a dosud koná téměř po celém světě.

Vzpomínka, která přetrvala
Naše Dušičky, jinak „In commemoratione omnium fidelium defunctorum“ čili vzpomínka na všechny věrné zesnulé, připadají každoročně na 2. listopad. Na předchozí den, tedy 1. listopadu, připadá svátek Všech svatých, což byla od 7. století dodržovaná vzpomínka na všechny mučedníky, kteří za křesťanskou víru položili život. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je trvalou součástí slavení eucharistie.

Květnu zůstala pověra
Původně se vzpomínka na zemřelé mučedníky konala v polovině měsíce května. Možná, že právě toto pradávné povědomí o vzpomínání na mrtvé právě v květnu zapříčinilo, že se v tento jinak krásný měsíc nekonaly svatby. Dosud je známá pověra „svatba v máji, nevěsta na máry“. Na svátek Všech svatých tedy navazuje vzpomínka na zemřelé. Ottův slovník naučný doslova uvádí, že je to den věnovaný památce duší v očistci, který připadá na 2. listopad. Tento den pro modlitby a oběti mše svaté konané za zemřelé křesťany ustanovil v roce 998 benediktinský opat z Cluny zvaný Odillo (†1048). Snažil se tak čelit stále přetrvávajícím pohanským obřadům, kterých se lidé nechtěli vzdát. Ve 13. století byla mše za zemřelé jako vzpomínka v jeden vyhrazený den potvrzena papežem Benediktem XIV., ale teprve v roce 1748 se tato církevní aktivita rozšířila do Španělska, Portugalska a do Latinské Ameriky. V roce 1915 papež Benedikt XV. dal svolení k její rozšíření na celou křesťanskou církev.

Modlitby, květiny, pečivo
Podle lidové víry, v předvečer svátku Dušiček údajně vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce a pykají za své hříchy v plamenech. Proto se dodržoval zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, což lidé chápali jako dílčí vykoupení z hříchu, ale také poskytnutí nějakého přilepšení přicházejícím duším. Připravovalo se pečivo ve tvaru lidských kostí nebo zvláštní čtverhranné buchty zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Těmi bývali obdarováváni žebráci a chudí lidé, kteří se ráno shromažďovali u kostelů nebo u hřbitova. Lidé v tyto dny přicházeli na hřbitovy, čistili hroby svých předků a pokládali na ně obětiny, ale také živé květy a zapalovali svíčky. Součástí vzpomínek na zesnulé byly i motlitby, které údajně pomáhaly dušičkám k očištění od hříchů. Uveďme si jednu z nich:

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat“.

Více najdete v Generaci 5/2011.