JIŘÍ TRAXLER PĚTADEVADESÁTILETÝ

Jedu nocí, Hádej, hadači, Bloudění v rytmu, Růžové brýle... Snad každý z nás některou z těchto kdysi velice populárních písniček někdy v minulosti slyšel – a již někdy dávno v původním znění ze šelakových gramodesek v podání orchestrů R. A. Dvorského či začínajícího Karla Vlacha, či v době nedávné v přednesu třeba Ondřeje Havelky a jeho souboru Melody Makers. Jen málokdo ale už ví, že autor těchto a mnoha dalších písniček, legenda éry české swingové hudby konce třicátých a počátku čtyřicátých let dvacátého století JIŘÍ TRAXLER, se v těchto dnech v kanadském městě Edmontonu ve zdraví a plné duševní svěžesti dožil 95 let.
Jeho písničky kdysi denně zněly z rozhlasových přijímačů, byly lisovány na gramofonové desky mnoha domácích i zahraničních značek a zaznívaly i z filmového plátna při projekci filmů „Eva tropí hlouposti“, „Za tichých nocí“ či „Sobota“. A nebýt skutečnosti, že v reakci na nástup komunismu v ČSR se Jiří Traxler rozhodl odejít na Západ, nepochybně by si jako autor úspěšných písniček udržel popularitu ještě mnoho let. Avšak stejně jako jména jeho dalších kolegů z branže, kteří koncem čtyřicátých let minulého století odešli do ciziny (například Josef Stelibský, Eduard Ingriš či Kamil Běhounek), bylo i Traxlerovo jméno na třicet let uměle pozapomenuto.

Takové byly první kroky
Jiří Traxler – či nyní již dlouho George Traxler – se narodil v Táboře, kde také absolvoval střední školu. Učarovala mu moderní hudba, kterou slýchal v rádiu i z gramodesek nakupovaných v místním obchodu se šicími stroji a gramofony. Jako velký obdivovatel moderních tanců se v roce 1928 zajel podívat do Prahy na vystoupení orchestru evropského „krále jazzu“ Jacka Hyltona. Naučil se hrát na bendžo a klavír a ještě během středoškolského studia aranžoval jazzové skladby pro studentský orchestr nazvaný světácky The Red Ace Players.
Rozhodující impulz Traxlerovi přineslo v roce 1935 setkání s představiteli české jazzové avantgardy, jak ji tenkrát představovalo pražské sdružení příznivců jazzové hudby nazvané Gramoklub. Ideový otec tohoto sdružení, jazzový kritik Emanuel Uggé, totiž uspořádal počátkem onoho roku v Táboře přednášku o americké lidové a jazzové hudbě. Místními obyvateli sice bylo jeho osvětové vystoupení víceméně ignorováno, Traxler se však po rozhovoru s Uggém definitivně rozhodl, že se místo studia práv bude věnovat hudbě – odjede do Prahy a naváže užší spolupráci s Gramoklubem. Pobízel ho k tomu konečně i další absolvent táborské reálky Ladislav Habart pozdější sólista orchestru Karla Vlacha a po roce 1945 dirigent vlastního big-bandu), který již v Praze studoval a pilně docházel na přednášky Gramoklubu.
A tak se Traxler v září roku 1935 rozloučil s rodinou a Táborem a odjel do Prahy. S kamarádem si pronajali pokoj v činžáku na Vinohradech – měli odtud blízko do Rumunské ulice, kde se konaly schůze a přednášky Gramoklubu a zkoušky jeho nově založeného orchestru. Ten vedl jazzový nadšenec Jan Šíma, který již měl za sebou první úspěchy: Jeho dvě skladby na text Jarky Mottla – Mě už to tu nebaví a Mně jeden pohled nestačí – zpíval ve filmu „Ať žije nebožtík“ populární Hugo Haas a taneční orchestr Harryho Hardena nahrál krátce předtím pro gramofonovou firmu Esta jeho skladby Alkohol Ragtime a Půlnoční blues.
Šíma požádal Traxlera, zda by pro Orchestr Gramoklubu něco nenapsal – kromě převzatých skladeb většinou amerických autorů...

Více se dočtete v čísle 02/2007 časopisu Generace