Václav Hybš:
Celý život s hudbou

Václav Hybš je ve světě populární hudby pojmem, žijící legendou. Proslul jako vynikající trumpetista, uznávaný aranžér, skladatel a především dirigent Orchestru Václava Hybše, který vede nepřetržitě přes padesát let. Natočil víc než tisíc nahrávek písní a melodií, vyšlo mu 42 dlouhohrajících desek, cédéček a magnetofonových kazet. Zapsal se do dějin rozhlasu, televize i filmu.

Dodnes se svým orchestrem hraje na plesích a dalších společenských akcích. Věřit se nechce, že nedávno mu bylo sedmdesát šest let. Pokusíme se to všechno probrat, tedy alespoň něco z tak bohatého života.

Jak to děláte, že nestárnete, pevnou rukou stále vládnete svému orchestru a vitalita z vás přímo vyzařuje? Je to životosprávou? Inspirujte nás, prozraďte svá tajemství…

Lehčí otázky byste neměla? Myslím si, že pro každého hodně znamená, co v životě dělá. Pokud se povolání stane koníčkem, pak ho hned tak něco nerozhodí a na stárnutí nemá čas. Snad nejhorší je, když s příchodem důchodového věku se někdo obuje do bačkor a začne se nudit u televize. Nečinnost vyvolává stres. Také je dobré být obklopen kamarády. Já se třeba dodnes rád stýkám se svými vrstevníky z rodné Police nad Metují. A na životosprávu se raději zeptejte mojí ženy.

Dobře. Paní Jarmilo, jak se žije u Hybšů?  

Aha, já vím, proč vám na tuhle otázku nechce odpovědět. Když jsme se před více než čtvrt stoletím brali, byl na tom zdravotně dost špatně, krevní tlak měl neskutečně vysoký, kouřil jednu cigaretu za druhou, jedl příležitostně a neuměl chodit, tedy jezdil autem i do vedlejší ulice. Tak jsem ho přesvědčila, aby šel taky někdy k doktorovi, začala jsem pravidelně vařit a zavedla chození na procházky. Zjistil, že to není tak strašné.

Je to pravda, Mistře?

Ženy mají vždycky pravdu... Ještě bych dodal něco k té životní pohodě. Přestože nejraději stojím před orchestrem a svou hudbou přináším lidem radost, rád se zúčastňuji zajímavých akcí jako divák či posluchač. Třeba v poslední době to byla moje účast na 90. výročí „Slováckého roku“ v Kyjově, kam mě pozval pan starosta. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, ať z Jízdy králů nebo krojovaného průvodu zástupců jedenačtyřiceti obcí Kyjovska a Ždánicka. Nádherná akce, kterou připravilo vedení města s mnoha dobrovolníky s obrovským nasazením a entuziasmem. To člověku dodá elán a radost ze života.

Uvažoval jste někdy o jiném povolání nežli hudebním?

Prosím vás, copak to šlo, když dědeček hrál na všechny možné nástroje a v Polici měl vlastní kapelu? Otec byl ladič a také prodejce klavírů, rovněž dobrý muzikant a časem převzal vedení kapely, která byla vyhlášená široko daleko. Já s ní chodil už jako dítě a tloukl do bubínku. Možná jsem měl jedno dětské přání – být kominíkem. Já se ho totiž bál. Navíc jsem nesnášel výšky. Z tohohle řemesla tedy nic nekoukalo. Pravda je, že tatínek chtěl mít ze mě houslistu a vůbec ne trumpetistu. Chudák učitel na housle a také chudinka učitelka, která měla snahu mě naučit hrát na klavír. Já se zbláznil do trubky. Právě od té mě otec zrazoval, protože si myslel, že při mé tehdy drobné postavě bych z foukání mohl dostat souchotiny. Tak jsem hrál tajně pod dohledem dědečka. Na přijímací zkoušky do Prahy na konzervatoř už mě otec vezl autem s vědomím, že ze mě bude trumpetista. Dokonce mi tam hned v tehdy vyhlášeném obchodě s hudebními nástroji na Jungmannově náměstí koupil novou trubku. Bylo to v roce 1950.

Více najdete v Generaci 5/2011.