Yvetta Simonová

Krásné je žít


Melodie a slova stejnojmenné písničky Milana Chladila se mi vryla hluboko do paměti a obvykle když musím řešit nějaký problém, vybaví se mi. Nějak snáz se pak přenesu přes překážky. Naposledy to ale bylo v úplně jiné souvislosti – při setkání s YVETTOU SIMONOVOU, která tvořila s Milanem Chladilem pěveckou dvojici téměř tři desetiletí.

Když jsme společně rekapitulovaly její kariéru, do níž stále připisuje další kapitoly, zněly mi v uších i další písně, které oslovují posluchače dodnes.

 
Napadlo vás někdy, že budete zpěvačkou?
Byla jsem z muzikantské rodiny, takže jsem měla k hudbě a zpěvu velice blízko a s jiným zaměstnáním jsem ani nepočítala. Dědeček měl dechový orchestr a všech jeho pět dětí hrálo na nějaký hudební nástroj. Maminka navíc krásně zpívala, a to i veřejně, na sokolských slavnostech. Mě bavila hra na klavír a chodila jsem hrát ke kamarádovi. Když mi bylo devět, dostala jsem asi ten nejkrásnější dárek k Vánocům – klavír. Když jsme později ve škole vyplňovali dotazník, co chceme studovat dál, uvedla jsem na prvním místě zpěvačka a na druhém učitelka hry na klavír.

O své profesi jste měla tedy jasno velmi brzy. Kdy jste poprvé zpívala před publikem?
Na konci školního roku jsme vždy připravovali v hudební škole besídku. Měla jsem doprovázet na klavír jinou dívenku při zpěvu, jenomže ona onemocněla. Naše učitelka přišla s nápadem, že bych mohla zpívat místo ní, že mám docela dobrý hlas a doprovázet se. Zkusila jsem to. Bylo mi asi dvanáct a bylo to mé první veřejné vystoupení ve zpěvu. Netušila jsem, že nakonec budu zpívat před publikem celá desetiletí.

Jenomže rozhodnutí stát se zpěvačkou ještě úspěch nezaručuje…
To rozhodně ne, vše vyžaduje tvrdou práci. Když jsem o svém rozhodnutí mluvila doma, tatínek mému nápadu příliš nakloněn nebyl, být zpěvačkou mělo pejorativní nádech. Nicméně se se mnou maminka, která měla větší pochopení, vypravila za profesorem Hilbertem Vávrou, barytonistou Národního divadla, vynikajícím umělcem a dobrým pedagogem, aby nám řekl, zda má vůbec smysl můj hlas školit. Teprve když mi dal takový odborník šanci, začala jsem k němu chodit na hodiny zpěvu a později mj. ještě k profesoru Robertu Rosnerovi. Žádná syrová vajíčka jsem nepila, to je fáma. Pokud chce člověk zpívat a má dobrý hlas od přírody, musí cvičit a vydržet. Vystudovala jsem ale nakonec obchodní akademii: Česká konzervatoř byla zavřená a jít na německou jsem si netroufla kvůli jazyku, by jsem chodila na soukromé hodiny němčiny od devíti let.

Více najdete v Generaci 5/2008.