YVONNE PŘENOSILOVÁ
Rána vůbec nebývají prázdná
Někdy stačí k popularitě zpěváků několik povedených hitů a zapíší se natrvalo do paměti mnoha generací. Bezezbytku to platí o Yvonne Přenosilové. Z jedné z jejích písní vychází i náš titulek. Zazářila na filmovém plátně i na divadelních prknech s mikrofonem v ruce, zhruba pět let jsme ji znali z televizní obrazovky. Potom sice na dlouhé roky z rodného Československa zmizela, nicméně se zlovůli minulého režimu rozhodně nepodařilo vymazat z myslí lidí její písně, ani její výroky, kdy s vrozenou upřímností a neformálností dokázala nazývat věci pravými jmény. Stejně tak vystupuje i dnes.
Písniček sice natočila jen necelé tři desítky, ale jednu lepší než druhou. Právě proto se od listopadu 1989 opět hrají a neustále oslovují další generace.
Vaše jméno Yvonne je, respektive bylo, v tomto formátu u nás nezvyklé. Má ve vaší rodině nějakou tradici, nebo bylo vše úplně jinak?
Maminka měla krásnou přítelkyni Yvonne, a když jsem se narodila, myslela si, že to tím krásným jménem zachrání. Takhle jsem k němu přišla, nic jiného v tom nebylo a rozhodně nešlo o žádný rodinný trend.
Kdybyste vyplňovala kolonku povolání, která jste zastávala, uvedla byste tam hned několik profesí: zpěvačka, herečka, letuška, redaktorka, moderátorka... Čím vším jste ještě byla, anebo chtěla být?
Vyjmenovala jste asi všechno, prošla jsem si skutečně hned několik a profesemi a dnes mohu říci, že nejšťastnější jsem de facto byla jako letuška na mnichovském letišti. Bylo nás tam asi třicet dívek. Lítaly jsme po celém světě a měly jsme z toho strašnou bžundu. Moc nás to bavilo. Působila jsem tam až do chvíle, než jsem se ve svých třiceti vdala. Zaplapámbu mě nikdo neznal, ani nepoznával, byl to jiný svět.
Tuhle práci jste měla hned po příchodu do Mnichova?
Hned ne, odcházela jsem odtud jako zpěvačka a o zpěv jsem se pokoušela i v Německu, ale pravda je, že ten socialistický Supraphon dosáhl až do Němec. Měl se společností Ariola, u které jsem také byla, smlouvu na dechovku či klasiku, to už nevím, a upozornil její zástupce, že když mě nechají jít takzvaně nahoru, že s nimi smlouvu zruší. Takže to chlapci vyřešili pragmaticky: Zrušili mě. Asi to tak mělo být.
Co jste v té chvíli chtěla dělat?
O tom jsem moc nepřemýšlela. Když je vám jedenadvacet, chcete žít a přežít. Mít nějaké vzletné plány u mě nepřicházelo vůbec v úvahu, chtěla jsem v té chvíli jen vydělat peníze a být soběstačná, to bylo všechno.
Více najdete v Generaci 4/2007