Zapomeňte na starosti, na svůj všední den…

Uznejte, že by to bylo krásné! Těmito slovy z písně Pojďte s námi do bludiště se zpěvák a kytarista LUBOŠ POSPÍŠIL společně se svým doprovodem obvykle loučí se svými posluchači. Z pera básníka ­Pavla Šruta dostáváte vlastně tu nejlepší radu, kterou si můžete odnést. Ale odnesete si mnohem více.

Někdo zpívá a přitom vlastně pracuje, jiný poslouchá, relaxuje nebo přemýšlí, možná vše dohromady. Vibrace hudby a tok slov nám dávají zapomenout na běžný rytmus každodenního shonu. Najednou se ocitáme v jiné dimenzi, kdy cítíme souznění s autory textu i hudby, vnímáme energii nástrojů, zpěv. Vracíme se do svých životů a mnohdy s překvapením zjišťujeme, že tohle vlastně víme, jen to za nás někdo umí pojmenovat, zhudebnit a zazpívat. Luboš Pospíšil, který loni v září oslavil neuvěřitelné šedesátiny, nechává své obecenstvo rozjímat. Nemá rád zbytečná slova, působí velice skromně. Vyzařuje z něho svoboda, stejně jako z písní, které zpívá. Pokud jste se s nimi ještě nesetkali, přijměte naše dnešní pozvání k malému ohlédnutí za dosavadní Lubošovou kariérou.

Všímám si symboliky a u vašich začátků mě zaujal projekt s názvem Generace. I když úplně jinak a ve zcela odlišném čase se zase nad Generací setkáváme.

To je docela zajímavé! První deska CaK Vocalu vyšla opravdu pod názvem Generace, přesněji řečeno v anglické verzi Generation. Do CaK Vocalu jsem přišel v roce 1971 a deska vyšla o pět let později.

Kdy jste zjistil, že budete zpívat? Ovlivnily vás nějaké pěvecké geny v rodině?

Vůbec ne. Chodil jsem v Přerově úplně normálně do „lidovky“ na harmoniku čili akordeon, později jsem zkoušel i další nástroje, na které už nehraji. Když se mi zrovna moc nechtělo cvičit, zvýšili doma hlas, ale celkem to nebylo potřeba. Docela mě to bavilo. Ke zpěvu jsem dorazil tak nějak sám, asi jako každý. Nemám za sebou žádnou pěveckou výuku, to jsem vždycky odmítal.

Potom se takový hlas ale musí narodit…

To nevím. Můj názor je takový: Zpívat může každý, jen se musí rozhodnout, že se postaví před lidi. Každý hlas je originál a jde o to, zda ho posluchači přijmou nebo ne.

Naštěstí jste neslyšel zpívat mě, a to jsem měla v rodině dva výborné operní pěvce… Vaše rozhodnutí „postavit se před lidi“ tedy muselo přijít…

V CaK Vokalu jsem byl v situaci, kde naopak zpívali úplně všichni a všichni skvěle. Začal jsem dělat i svoje písničky, a ty jsem zkusil zpívat vedle jejich repertoáru. Autorství je něco jiného než skladba. Skladbu je třeba studovat, autorství si každý nese sám v sobě. Být „autorem“ je spíš druh talentu. Texty jsem sám prakticky nepsal, za život jsem jich složil jenom pár. Netvrdím ale, že se zase nějaké nemohou objevit.


Více najdete v Generaci 4/2011.