Budujeme cesty, chodníky a pěšinky

V minulém roce jsme se zabývali zahradou v souvislosti s rostlinami, letos si přijdou na své „stavitelé“. Nejdříve vybudujeme cesty. Máme-li pozemek už delší dobu, je celkem jasné, kudy povedou. Pokud vytváříme zahradu novou, musíme si dobře rozmyslet, kde co bude (záhonky, skalka, altán, bazén, lavička, sušák na prádlo…) a která místa potřebujeme propojit. Estetické hledisko je dobré skloubit s přirozenou pohodlností obyvatel domu, jinak se v trávníku brzy objeví vyšlapané zkratky.

Samozřejmě, umístění „komunikací“ můžeme svěřit zahradnímu architektovi nebo se s ním aspoň poradit. Opravdový zahradní kutil si ale tuto činnost rozhodně nenechá ujít. Neměl by ale zapomínat na to, že čím víc informací načerpá, tím bude výsledek jeho snažení kvalitnější a zajímavější. Takže: dobré nápady a šťastnou ruku!

Dodržujeme určité zásady
Problém se šířkou cest vyřešíme celkem snadno, čím menší zahrádka, tím užší pěšinka (ne však méně než 0,6, lépe 0,8 m). Hlavní cesta by měla mít šířku 1 až 1,5 m. Někde bohatě postačí nášlapné plochy. Složitější už je rozhodování o materiálu. Nemalou roli budou hrát naše finanční možnosti. Přírodní kámen či exotické dřevo patří mezi dražší, dostupnější je umělý kámen a dlaždice, nejlevněji pořídíme štěrk nebo beton. Ať už zvolíme cokoli, měl by chodníček ladit s celkovým pojetím domu.
Materiály se mohou opakovat a doplňovat. Nejhorší je „každý pes – jiná ves“, zkrátka, co jsme kde sehnali. Je samozřejmě možné kombinovat i dva prvky, ale s citem (dřevěné dlaždice nebo pražce vypadají dobře obsypané oblázky, stejně tak jako dřevěné špalky drcenou kůrou). V současných zahradách se nejlépe uplatní pěšinky, které lemují klikatící se pásy zeleně. Proto musíme myslet i na to, jak dalece je možné s vybraným materiálem tvořit ohyby. S drobnějšími tvary taková potíž není, ale bloky velkých rozměrů vhodné nejsou. Důležitý je i odtok vody, což by měla umožňovat nejspodnější štětová vrstva. Ale ani na cestě by se neměla držet. To zajistíme důsledně rovným povrchem (jakákoli propadlina by zachycovala vodu, která by vytvářela louže a v zimě zamrzala) a sklonem 2 procenta, tj. na 1 m rozdíl 2 cm. U širších chodníků je dobré, aby se dolů svažovaly oba okraje a prostředek byl o poznání výše. Musíme myslet i na to, že některé materiály jsou po dešti kluzké (např. dřevo, valouny, neošetřené cihly, na nichž se může tvořit sliz).

Obrubníky či nikoliv?
Jasno bychom měli mít i v otázce, zda použijeme obrubníky, nebo ne. Pokud ano, měly by splňovat několik podmínek. Jednak by měly zamezovat pronikání drobnějšího materiálu do trávníku či do záhonu. Další úkol je prakticko-estetický; jasně ohraničující lem chodníku usnadňuje sekání trávníku, je-li ovšem pár centimetrů pod povrchem. Chceme-li zamezit rozrůstání květin, musí být okraj chodníku naopak zvýšený, pak tvoří současně i hranici záhonu. Výběr obrubníků je celkem široký. Měl by korespondovat s použitou dlažbou a požadovanou funkcí. K těm nejjednodušším patří prkno, které musíme v zemi ukotvit kolíky, stejně jako kulatinu, jež může být i na povrchu a lemovat např. širší cesty pod srázem. Snadná manipulace je s ohebným pásem z plechu nebo plastu, které se dají sehnat v prodejnách pro zahrádkáře. Ne příliš pohledné (ale ve své době snadno dostupné a oblíbené) lemy z lahví či dokonce střepů vystřídaly dřevěné půlkulatinky spojené dráty (dají se nařezat doma, je však snadnější si je koupit v celých pásech), nebo jejich napodobeniny z plastu. Často se používají betonové obrubníky, doplňující např. zámkovou dlažbu. Nákladné jsou obrubníky z mrazuvzdorných cihel nebo glazovaných či neglazovaných dlaždic. Všechny druhy obrubníků se zapouštějí buď přímo do země, nebo do lůžka ze suššího betonu. Nejprve se vyhloubí rýha, jejíž dno se udusá. Po zasazení a vyrovnání obrubníků se zbylé mezery zasypou zeminou, která se opět utuží.

Více najdete v Generaci 01/2009.